Les Smrti

Les smrti je tréninková oblast nedaleko Konohy. Její prostory pokrývá hustý les s mnoha nebezpečnými zvířety a různými pastmi. Les se často používá pro druhou část Chuuninské zkoušky kdy účastníci zkoušky musí opatřit svitky nebe a země a donést je doprostřed lesu smrti k vysoké věži. Do lesa také občas zavítají ninjové na normální trénink. Cilá oblast je obehnána vysokým plotem který brání nepovolaným ninjům do lesu vstoupit a nebezpečným zvířatům zamezuje případný útěk.

Seděla jsem na střeše dřevěné budky a rozhlížela jsem se kolem sebe. Pořád jsem kontrolovala, zda tu nikdo není. Nikdo. Povzdechla jsem si a pohled jsem namířila k nebi. Už nějakou dobu putuji po světě jako Nunkenin z Takigakure. Ale vlastně o mně téměř nikdo neví. Nikoho jsem nikdy nezabila. Nenašla jsem žádnou známku toho, že by po mně někdo šel. I když tohle mohlo být i tím, že jsem pouze Chuunin. Zavřela jsem své jasně zelené oči a zaposlouchala jsem se do zvuků lesa. Teď bych si ani nevšimla, kdyby se ke mně někdo tiše připlížil.

Příspěvek neplatí, prosím o smazání... ^^

Rád sa chodil prechádzať po lesoch keď dokončil úlohu. Teraz ho hrial pocit plného bankového konta a mal mať pokoj na najbližší čas. Vtedy ju uvidel. Na prvý pohľad ho niečím upútala. Mala zavreté oči takže k nej pristúpil zozadu až stál tesne pri nej.
"Čo robí dievča na tak nebezpečnom mieste?" oslovil ju príjemným tónom v hlase.

Byla chyba, že jsem zavírala oči. Když jsem totiž uslyšela někoho mluvit a stál přímo za mnou, málem jsem vyletěla z kůže. Rychle jsem otevřela oči a otočila jsem se za zdrojem. Musela jsem uznat, že vypadá dost nebezpečně a já ho neznám.
Rychle jsem se zvedla a raději jsem seskočila na pevnou zem, kde už čekala malá Asha. Také si prohlédla cizince. Vzala jsem si ji do náruče a pohladila jsem ji po její lávové kůži. Nepálila mě, na horko lávy jsem byla už zvyklá.
"Co bych dělala? Poflakuju se. A kdo vůbec jste, že vás to tak zajímá?" zeptala jsem se nepříjemným hlasem a zamračila jsem se.

"Len som bol zvedavý" povedal a uprel pohľad na zviera. Trochu ho to vyviedlo z miery. No potom pozrel Killunií priamo do očí a zostal ako obarený. Až ho striaslo keď priamo pred sebou uvidel oči, ktoré naposledy videl pred takmer tridsiatimi rokmi. Boli to oči jeho otca. Pomaly vykročil ku Killunií a tváril sa už omnoho menej prívetivo. Keď k nej došiel, prudko ju schytil za zápästie a trhol smerom ku sebe. Držal ju ako kliešť a druhú ruku zdvihol nad jej ruku. Zovrel ju do päste a zem pod nimi praskla a z malej praskliny vytrelil lávový jazyk ktorá sa omotal okolo Killuniinej ruky. Kagami ju okamžite pustil a jazyk zmizol keď uvidel, že láva jej nespôsobila absolútne nič. Zámerne použil len nižší stupeň lávy ktorá neublíži ani jemu samému aby si odskúšal to čo sa mu práve potvrdilo. Toto dievča malo oči a schopnosti jeho otca a on teraz stál pred ňou a upieral na ňu pohľad.

Zamračila jsem se ještě víc.
Neměla jsem ráda zvědavé lidi. Ano, i já taková byla, ale dnes mi tito lidé přijdou otravní. Pravda je, že nemám celou lidskou rasu moc v lásce. Po chvíli se můj výraz vrátil do chladného. Bez emocí.
Když se mi ale podíval do očí, zarazila jsem se. Asha okamžitě seskočila na zem, což mě dost překvapilo. Něco cítila. Ona vždycky, jako správné zvíře, vycítí víc než lidé. Pak se ten muž začal přibližovat. Jeho pohled se mi teď nelíbil. Měla jsem nutkání začít couvat, ale nemohla jsem ze dvou důvodů. Za prvé, nechtěla jsem ukazovat svůj strach. A za druhé, nemohla jsem se pohnout. Chce mě snad zabít? Je to někdo z Takigakure no Sato, kdo mě pronásleduje? Snažila jsem své tělo přimět k pohybu, ale nějak to... nešlo. Už byl tak blízko u mě... Zavřela jsem oči a očekávala jsem svou smrt. Místo toho jsem cítila, jak mi chytl zápěstí a pohnul se mnou. Poté jsem zase cítila něco, co se mi krátce omotalo kolem ruky. Lechtalo to, měla jsem chuť kníknout. Po chviličce ale naštěstí zase někam zmizel. Odvážila jsem se otevřít oči a na toho divného chlápka jsem upřela svůj temný pohled. Kdybych dokázala zabíjet pohledem, už by zemřel.

"Ako... Ešte nikto... nikdy... nedokázal odolať Yotonu. Kto si? Odkiaľ si prišla a ako je to možné?!" povedal a poslednú vetu skoro zakričal. Vedel už presne o čo ide ale nemohol tomu uveriť a potreboval to počuť z úst niekoho iného. Stál tam a jeho tvár sa trochu skrivila. Nebál sa jej. Boli aj iné spôsoby ako by ju dokázal jednoducho zabiť ale on chcel odpovede.

Ani jsem se ho nelekla. Jen jsem z něj měla divný pocit. Sebrala jsem v sobě nějakou tu odvahu, abych promluvila.
"Jsem Killunia Kuroame, osmnáctiletá bývalá Chuuninka z Takigakure. Liším se od své rodiny, jak jen to jde, tedy až na otce, kterého neznám. Přišla jsem z Ame no Kuni a netuším, proč se tak divíte, že odolávám Youtonu. Vidíte Ashu?" Malá lávová dračice ke mně vzhlédla, když jsem vyslovila její jméno. "Je úplně celá z lávy. Nevím, proč to tak je, ale láva mě nespálí. A mám to tak nejspíš od narození..." Hodně jsem se držela, abych nevybouchla. Raději jsem sklopila hlavu a obličej jsem skryla ofinou. Nechtěla jsem, aby viděl mé emoce. "Na tohle mi nikdo nesmí pokládat otázky, protože já sama netuším, proč to tak je. Tak vážně prosím, abyste se mě na nic takového neptal..."

Keď počul zmienku o otcovi bolo mu všetko definitívne jasné. Sklonil hlavu a ťažko prehovoril.
"Ty síce tvojho otca nepoznáš... ale ja áno" povedal potichu a ťažkým hlasom.

Trhnutím jsem zvedla hlavu.
"Cože?" Byl to jen pohyb rty doprovázený velice tichým šeptem. On znal mého otce? "Co jste zač...?" odvážila jsem se zeptat, ale bylo to velmi tiché, téměř neslyšné. Podívala jsem se na Ashu. Ta se usmívala, ale zatím mlčela. Chvíli jen tak seděla, než vstala na všechny čtyři a pomalu se vydala k jednomu stromu, pod který si lehla a zavřela oči. Mé zelené oči se vrátily zpět na toho muže.

"Moje meno je Kagami Nakamura" povedal celkom nerozvážne svoje pravé meno.
"Mojím otcom bol Kuroshi Nakamura. Kedysi to bol mocný shinobi ktorý pochádzal pôvodne z Kirigakure. Jeho schopnosťou ktorou sa preslávil... bolo Yoton no Kekkei Genkai" povedal a už naozaj nedokázal povedať viac stál tam so zatvorenými očami a rozmýšlal nad mnohými vecami.

Upřímně řečeno... Vůbec nic mi to neřeklo.
"To, že váš otec ovládal Youton nemusí znamenat, že.... je i můj otec. Existuje snad více jedinců, kteří ovládají Youton, ne?" Mluvila jsem klidně, trošku chladně. Nechápala jsem, proč se zmiňoval o svém otci. Krom Youtonu bych s ním neměla mít nic společného. Začínala jsem se cítit trochu trapně. Měla jsem sto chutí propadnout se do země. "Nehodláte mi snad vyprávět nic dalšího, že ne? Pokud ne, jdu pryč. Musím se vrátit blíž k bývalému domovu..." Pomalu jsem došla ke stromu, pod kterým ležela Asha, a zvedla jsem ji do náruče. Usnula. A byla dost roztomilá. Pohladila jsem ji po hřbetě.

"Nie. Je možné že existuje viac jedincov ktorí ovládajú Yoton. Ale nie ako Kekkei Genkai. Tvoj Yoton je Kekkei Genkai pretože toto Kekkei Genkai ti dáva aj odolnosť voči Yotonu a vysokým teplotám. Túto schopnosť ovládal len môj otec a... ja" povedal Kagami a pristúpil až ku nej.
"Nechcem ti ublížiť. Ak chceš odísť choď. Ale chcem aby si to vedela. Ovládaš aj ty Yoton?" povedal jej a tváril sa už príjemnejšie. Neusmieval sa ale v jeho pohľade nebolo cítiť všadeprítomnú nenávisť ani hnev.

"Já to mám jako Kekkei Genkai?" podivila jsem se. Tohle by mě nikdy nenapadlo. Měla jsem za to, že se to prostě stalo nějakou náhodou. "C-co tím chcete říct? Že.... Mám s vámi něco společného? Geneticky?" Otočila jsem se zpět na Kagamiho. Podívala jsem se do očí. Ujistila jsem se, že mě nechce zabít.
A ta chtivost odchodu zmizela.
"Netuším, zda ovládám Youton, ale nejspíš ano. Kdysi jsem jeden kus lávy vykýchla, ale od té doby jsem se s ní v čisté podobě nesetkala. Pouze v podobě lávových stvoření..." odpověděla jsem na jeho otázku. "Ještě nějaká otázka?"

Kagami sa zamyslel a vedel čo má urobiť.
"Je len jedna možnosť ako to zistiť" povedal a zdvihol ruku. Zem pred ním praskla a vyletel z nej lávový jazyk ktorý okamžite vystrelil na Killuniu mieriac na jej hruď.

Položila jsem Ashu na zem vedle sebe a otočila jsem se zpět ke Kagamimu. Chtěla jsem něco říct, ale to už na mě letěl lávový jazyk. Mé nohy jako kdyby přirostly k zemi. Nedokázala jsem se žádným způsobem donutit k útěku. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byl to tak nečekané a já se cítila... zvláštně. Velice neobvykle.
Tak... a je konec...
Zavřela jsem oči a nastavila jsem před sebe prudce pravou ruku s doufáním, že jsem to zastavila nebo odklonila.

Kagami zrazu uvidel niečo čo ho v tom utvrdilo. Pred Killuniou sa zdvihol zo zeme rovnaký prúd lávy a zrazil sa s tým jeho. Kagami zovrel ruku do pästi a oba prúdy lávy zmizli.
"Takže je to pravda. Ty si moja sestra" povedal Kagami veľmi slabým hlasom akoby tomu sám nemohol uveriť. Pomaly k nej vykročil.
"Ako sa vlastne voláš? Prepočul som tvoje meno" povedal jej a už sa takmer usmieval. No nebol to jeho typický krutý úsmev ale bol vlúdnejší takmer až priateľský.

Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že je konec. Neviděla jsem, co se dělo, ale ta láva mě nezasáhla. Takže se mi ji podařilo nějak zastavit. Otočila jsem se na Kagamiho. Nijak jsem nezareagovala na to, co řekl. Jen jsem se uvnitř cítila divně. Celý život jsem žila s tím, že mám jen mladší sestru. Ale teď se ukázalo, že mám ještě staršího bratra. Netušila jsem, zda se mám cítit šťastná, anebo naštvaná. Nakonec jsem tedy zůstala neutrální.
"Killunia Kuroame," odpověděla jsem na jeho otázku a sedla jsem si na zem vedle Ashy. Levou rukou jsem ji hladila po hřbetě. Moje malá lávová společnice. Nějak jsem netušila, jestli mám nějak začít mluvit. Ze všeho nejdříve jsem potřebovala vstřebat tu pravdu.

"Nechám ťa tak. Ak by si ma chcela kontaktovať, vyslov kdekoľvek na opustenom mieste slovo Shakuiri-nar" povedal jej po chvíli a otočil sa chrbtom. Pomaly vykročil smerom od nej a asi po šiestich krokoch zmizol v čiernom dyme.

"Fajn..." řekla jsem tiše ještě předtím, než zmizel. Poté jsem tam ještě chvíli seděla vedle spící Ashy. Opřela jsem se o kmen stromu a zvedla jsem hlavu. "Tak já mám staršího bráchu... Celkem dobrý... I když... Uvidíme časem, jak dobrý to bude za pár týdnů nebo měsíců..." Věděla jsem, že mě Asha neslyší, ale bylo mi to jedno. Vzala jsem si ji do náruče a zvedla jsem se. "Kam se vydáme teď?" Zeptala jsem se spíše sama sebe. Kde jsem vlastně ještě nebyla? V Kumo. Pousmála jsem se a trochu rychlejším krokem jsem se vydala do Země Blesku.
(přesun)

-

" Už to tak vypadá " Odpověděl na jeho řečnickou otázku z klidného tureckého sedu, kdy spíše vypadal, že jenom klidně medituje. Poté se podíval na Hiruka, legendární loutku mistra Sasoriho z Červených písků. Po chvíli se zvedl a smířený s tím co může nastat a jak tohle může skončit, a jak nejspíše skončí, vytáhl dvě Kusary z pouzder na zádech a nechal jimi proudit svoji vzdušnou chakru. Po chvíli také zazářily žlutým světlem, které naznačovalo tomu, že se s nimi něco děje.

-

" Můj cíl na tomto místě byl splněn, co další se mi stane je pouze údělem osudu, který mi předurčil smrt. " Řekl smířeně a pokračoval. " Smrt Pravého Shinobi není ta, která se stane na místě, kde se ninja vzdal. Pravá smrt Shinobiho je ta, která se konala na místě, kde bojoval až do posledního dechu " Poté jen pro dalších pár vět dodal. " Pokud mám zemřít, budiž, ale nikdy se to neobejde bez boje ". Poté sledoval Hirukovi oči a moc dobře věděl, že tato loutka má zbraně jak pro boj na dálku, tak i na blízko. Kovový ocas napuštěný jeden mu nebude dělat žádné problémy, vzhledem k tomu, že je teprve na začátku boje, tudíž plný sil, ale také protože je na boj zblízka specializovaný a má mocné Kusary, které prodloužil a zostřil pomocí vzdušného elementu a několika speciálních lístků klanu Fuma. Hluboce se nadechl a upřímně sledoval Hiruka. " Doufám že jako můj poslední protivník, budeš obstojný " Řekl, jak pravil jeho kodex cti.