~Jméno: Nami Tanaka
~Přezdívka: Tsunami
~Věk: 29
~Hodnost: Jounin
~Element: Ketton, Suiton, Fuuton (nevím, jestli se KT počítá za element
)
~Původ: Kirigakure no sato
~Nynější pobyt: Takigakure no sato
~Oblíbené: dango, jahody, chrliče
~Neoblíbené: nafoukaní lidé, velké vlny (pozůstatek minulosti)
~Koníčky a zájmy: Ráda zpívá, ikdyž se před ostatními většinou stydí. Také ráda kreslí a má na to talent.
~Klan: Tanaka
~Kekkei Genkai/Tota: Ketton (element krve)
~Popis Kekkei Genkai/Tota: využívá krev uživatele k ojedinělým technikám, jak regeneračním, tak útočným.
~Krevní Skupina: AB, Rh+
~Choroby: Ač je to vzhledem k jejímu Kekkei genkai poměrně paradoxem, trpí chudokrevností - nedostatkem železa v krvi. Každý den na to bere speciální kapky, které jí ho dodávají. V případě, že se jí ho nedostává, začíná se na ní projevovat únavový syndrom.
~Fóbie: Nami nemá z ničeho vyloženě fóbii, pouze trpí od zničení Kirigakure nočními můrami.
~Popis: Nami má blonďaté, téměř až bílé vlasy, modré oči a nepříliš výraznou postavu. Co se týče výšky, řadí se do průměru.
~Vlastnosti: Nami je na první pohled milá žena. Trpí však často úzkostnými stavy a v případě, že se jí nelíbí něčí chování, dokáže se chovat i jako pěkná mrcha.
~Příběh:
Nami se narodila jednoho krásného srpnového dne v Kirigakure, do klanu Tanaka, který, pravda, nebyl nijak početný.Byla to spíš rodina, nežli klan. V té době už byl na světě její o pět let starší bratr a proto jejím rodičů ani nevadilo, že se jim narodila holčička. Její starší bratr byl veselý a zdraví chlapeček a jediné, co se mu snad dalo vyčítat bylo občasné zlobení a žertíky, které si tropil ze své mladší sestry, jen co trochu povyrostla. Ani jeden vlastně pořádně netušili, že je jejich klan něčím výjimečný. Jejich rodiče jim nechtěl kazit dětství a tak ti dva vyrůstali dál, aniž by tušili, jaký v nich dřímá potenciál. Až v sobě jednoho dne - bylo mu zrovna osm - její bratr probudil svůj dar. Bylo to pozoruhodné, ale pro malou Nami tak trochu děsivé zároveň, když si její bratr začal hrát s vlastní krví, která mu tekla z odřeného kolena. A dospělí si toho také všimli. Od toho dne si Nami nemohla hrát se svým bratrem tak často, jak tomu bylo dřív. O dva roky později ale přišel někdo nový, s kým mohla prožívat své dětské hry. Narodila se jí totiž další sestra. Měla z ní obrovskou radost, ikdyž ze začátku si s ní člověk opravdu moc zábavy neužil. Ale její sestra postupně rostla a rostla a Nami spolu s ní. A pak se jí jednoho dne stalo to, co jejímu bratrovi. Objevila kouzlo Kekkei Totta jejich klanu. Ovládání krve byla úžasná věc, doslova fascinující dovednost, která však mohla být jejímu uživateli i velmi nebezpečná. Pokud se ovšem nenaučil základní techniku klanu Takana - hizō wo kyōka suru (posílení sleziny). Od chvíle, kdy se uživatel tuto techniku naučí, již automaticky čakrou pomáhá své slezině v tvorbě krve a tak mu používání klanových technik tolik neškodí. A právě to začali Nami učit jako první. Pochopitelně. A tak už ani ona neměla moc času na to, si hrát se svojí mladší sestřičkou. Té to ale vůbec nevadilo, protože se jejím rodičům dva roky po ní narodil jejich poslední sourozenec, bratříček. Byli skutečně velká rodina. A Nami se učila dál. Spolu s probuzením Kekkei Totta také klan Tanaka zapisoval do akademie, kterou většinou udělali za rok, maximálně dva. Nejinak tomu bylo i s Nami. A tak již po dvou letech akademie uměla pár lehčích jutsu klanu Tanaka a základní techniky z akademie. Udělat maturitu jí nedělalo problém a směle vyrazila na dráhu shinobi, následujíc tak svého staršího bratra, který byl už chuunin, zatím co zbývající dva sourozenci si ještě hráli v klidu domova. A tak se Naomi dostala do svého prvního týmu. S tím nebyl žádný problém, dostala do týmu ještě jednu holku a jednoho kluka. Jen jejich sensei byl poněkud drsnější nátura. Časy krvavé mlžné už byli sice dávno pryč, ale pořád to zůstávalo zakotvené někde hluboko v podvědomí lidí. Ale i to se dalo přežít. Minul rok a konali se chuuninské zkoušky. A tady přišel problém - její sensei jí na ně nedoporučil. Čekala, že se jí to povede. Že ho dokáže přesvědčit. Ale bylo to tak, že jako jediná z týmu nebyla doporučená. Skutečně se styděla, ale měla milující rodiče, kteří jí to ani v nejmenším nezazlývali. Jí samotnou to však velmi trápilo a začala se naplno věnovat tréninku. Protože oba její týmový partneři zkoušky udělali, byla nakonec přeřazená k jinému týmu. A tam poznala někoho, kdo jí měl změnit život. Byl to pohledný kluk, vysokého vzrůstu, s hnědými vlasy a laskavýma očima. A Nami měla z nějakého nepochopitelného důvodu tendence rudnout, kdykoliv se dostala do jeho přílišné blízkosti. A tak trávila čas tréninků s poněkud nachovou arvou v obličeji. Nezapoměla ale na slib, který dala sama sobě a poctivě se zlepšovala. Na příští zkoušky se chtěla dostat. A co víc. Chtěla uspět. A povedlo se jí to. Díky jejímu usilovnému tréninku se dostala na chuuninské zkoušky a spolu s jejím týmem je i úspěšně absolvovala. Ve svých čtrnácti se stala chuuninem. Její rodiče na ní byli opravdu hrdí. Ten kdo na ní však byl hrdý ze všech nejvíce, byla ona sama.
A tak šel čas dál a ona trénovala víc a víc. Jejím hnacím motorem však už nebyl její bratr, či snad její rodina. Nami se čím dál víc upínala na onoho pohledného bruneta, se kterým zůstala v týmu. A on byl opravdu dobrý. Podle jeho schopností ho považovali za génia a jeho schopnosti tomu odpovídali. Nami na sebe chtěla stáhnout jeho pozornost, prostě mu dát nějak najevo, že existuje. A tak tvrdě trénovala, rozhodla se, že bude lepší než on, protože on se pomalu ničemu jinému, než tréninku nevěnoval. Jak už to tak v životě bývá, bylo to ale nakonec úplně jinak. I jemu se totiž Nami líbila, akorát že neuměl projevovat city. Od mala ho učili, jak být správný shinobi, ale o chování k ženě nepadlo ani slovo. A když se jednou již zoufalá Nami proti veškerému vychování rozhodla, že mu navrhne, aby šli spolu večer někam na večeři, s úlevou přijal. Od té doby se začal vyvíjet jejich vztah, který byl ovšem poněkud zvláštní. Stále v něm byla ta podivná konkurence. A když jeho potom vzali k ANBU, chtěla jít Nami za ním. Často jí přesvědčoval, že to není nic pro ní. Dokázal si představit, co by to s ní udělalo a ona se nakonec, ač si připadala trochu zvláštně, tohoto přání vzdala. Zůstala v službách Kiri jako řadový chuunin. Přesto se však snažila stále zlepšovat. A tak byla jednoho dne povýšena. Příslušnost k jejímu klanu jí v tom nemálo pomohla. A tak se z ní stal Kirigakure no jounin. A opět na sebe byla patřičně pyšná. Z jejího přítele se stal mezitím velitel ANBU. Vždy byl zkrátka o krok napřed. Ale i jí si její přátelé, začali vážit pro její schopnosti a přezdívat jí slovní hříčkou Tsunami. Bylo nepěkným žertíkem osudu, že právě vlna, ke které byla připodobňována její síla zanedlouho smazala Kirigakure i celou Zemi vody z map.
Ale ona měla štěstí. Byla jednou z těch, kdo přežil. Štěstí? To byla otázka, ne kterou se ptala Nami denně od toho dne, kdy byla s kusem dřeva, které dříve bylo součástí stěn klanového sídla, vyplavena na souš, kdesi u Kumogakure. Štěstí? Hned jak jí moře vyplivlo na břeh, zaútočili na ní dva neznámí muži. Používali nijutsu. Možná to byli nukenini, možná nějací žoldáci, kdo ví? Stále jí ještě nedošlo, co po ní mohli chtít. Možná jim to připadalo jako zábava, zaútočit na někoho, kdo dva dny nespal, nejedl, ani nepil a ze všech sil se držel dřeva, protože věděl, že když se pustí, bude to jeho smrt. A Nami rozhodně neměla náladu na nějaké srandičky. To bylo poprvé, co chladnokrevně zabila. Nebyly nijak schopní, evidentně by naní nestačili ani normálně, ale peklo, které právě prožila na moři je oproti vší logice dodalo sílu. Měli u sebe vodu a pití. To bylo Namino jediné štěstí. Protože stejně rychle, jako jí moře sílu půjčilo k jejich zabití z ní zase vyprchala a kdyby neměli nic, znamenalo by to i její smrt. Takhle na tom byla o něco líp. Opravdu jen o něco. Nevěděla, kam se vydat a tak šla prostě za nosem. Stále rovně a pak ještě dál, kam jí nohy donesli a cesty dovedli. Problém byl ale s jídlem. Musela se něčím živit, jinak to prostě nešlo. A tak se čas od času nechávala najímat lidmi na to, co zrovna potřebovali. A když bylo opravdu špatně, spolkla všechnu svojí hrdost a pracovala. Tak se toulala světem tam, kam jí nohy zrovna zanesly. Ale nikde v tom nebylo štěstí. Ztratila svou vlast a všechny lidi, které milovala, žila z ruky do úst a často se setkávala s odporem lidí. Stejně tak jí hrozilo nebezpečí od nukeninů. A tak pokračovala dál, protože jí nic jiného nezbývalo, až jí její nohy zanesly před brány chrámu ohně. Tohle vypadlo jako spásná myšlenka. Ano, hledalaštěstí a klid. Kde jinde by to člověk mohl najít, než v chrámu?
Mniši k ní byly nakonec natolik vstřícní, že jí na nějakou dobu nabídli ubytování. Řád byl sice jen mužský, ale představený chrámu nevnímal její přítomnost, jako problém a tak v chrámu mohla pobýt, dokud, jako on sám řekl "nenajde pokoj". K jejímu vlastnímu údivu jí pobyt zde skutečně pomáhal. Hlavně velké sochy nestvůr nachazející se uvnitř i zvenku chrám coby jeho výzdoba jí uklidňovali. Připomínali jí chrliče v klanovém sídle jejich rodiny, které měla vždycky velmi ráda a o nichž se jí zdávali jako malé sny, namelý podíl na tom však jistě měli i klidní mniši všude okolo a jejich učení. Pobyt se prodlužoval a prodlužoval a když Nami v chrámu pobývala už přes dva roky a vypadala o hodně lépe, rozhodl se představený chrámu, jednat. Věděl, jaký osud jí postihl, stejně tak jako to, že v chrámu už by déle neměla setrvávat. Stejně tak ale věděl, že když jí teď pošle pryč jen tak, bez ničeho, bez zázemí, brzo se její život zase změní v takový, jaký byl, než přišla do chrámu. A to on nechtěl. Napadlo ho proto řešení. Dlouho si dopisoval s Hokage, ale cosi se jí nelíbilo a tak se rozhodl netradičně obrátit i na jiné vesnice. K jeho vlastnímu údivu mu došla kladná odpověď od Takikageho. Bylo rozhodnuto. Druhý den vyrazila Nami směrem k Takigakure.
(jsem dohodnutá s Daisukem, že se prohodíme... až na tebe natrefí, tak ti to potvrdí
)
Sun Jun 24, 2012 3:46 pm pro 
Předmět: Nami Tanaka 
