Domeček Shizuky

Domeček, který patří Shizuce. Zvenku vypadá honosně, ale žádný přepych nečekejte. Nemá ráda zbytečné věci v domě.

Interiér:

Přišla jsem ke svému domu. Scaríka jsem nesla v náručí. Na chvíli jsem ho musela držet jednou rukou. Hledala jsem klíče. Po dlouhé době jsem je našla. Odemkla jsem a vstoupila donvitř. Sehnula jsem se a položila jsem ho na zem. "Spokojený?" optala jsem se.

" Možná! " Vykřiklo stvoření velikosti tříletého dítěte. Okamžitě se rozeběhl k nejbližší sedačce, na kterou se vyškrábal a jako vycvičený pes čekal na Shizuku. Nevěděl co dělat, jak se chovat. Prostě jako kdyby právě vyběhl z lesa. " Ty jsi Jinchuriki Nanabiho-san? " Usmál se a sledoval Shizuku svýma malýma očima roztomilého psa.

"Pročpak se ptáš?" zeptala jsem se ho. Šla jsem do kuchyně a napustila jsem do pohárku vodu. Donesla jsem ji k Scaríkovi. "Nechceš se napít?" nabídla jsem mu sklenici. Posadila jsem se vedle něho a přemýšlela jsem, co s ním budu dělat. Byl takový nevinný a čarovný.

" Díky! " Křikl když od Shizuky přebíral velkou sklenici vody, kterou do sebe nalil jakoby nic. Poté jen položil sklenici na stůl a oddechl si. " Hm, ale máš to tu pěknééé " Prodloužil poslední slovo a podíval se na Shizuku. Vlastně čekal co bude chtít dělat. Vlastně tady seděl pro nic za nic, což ho trochu deprimovalo.

Ten jeho předchzí zájem jsem zamluvila. Naštěstí. Celou sklenici do sebe vyklopil. "Tys musel mít žízeň," usmála jsem se na něj. "Nemáš náhodou hlad?" zeptala jsem se. Když jsem sledovala prázdnou sklenici, tak mě napadla i tahle možnost.

" Copak vypadám jako jedlík? " Zeptal se trochu nechápavě a taky tak Shizuku sledoval. Byl lehce zaražený touhle větou. Byla Jinchuriki. To bylo sice trochu zajímavé, ale nic moc to na Scaríka nestačilo. " A jsi si jist že jsi Jinchuriki? " Zeptal se, zatímco ve své mysli umíral smíchy.

"No já nevím," zasmála jsem se. "Jíst potřebuje každý, tak jsem se zeptala jesli nejsi hladový. Tak promiň, už se tě na to ptát nebudu," řekla jsem uraženě protentokrát zase já. "Však ty už si něco k snědku najdeš," stoupla jsem si. "Víš, co? Zjistisi to sám," odbyla jsem ho.

" Ty malá ... ! " Křikl, když se zvedl a snažil se jí jakkoliv praštit. Jenže pohovka byla moc měkká a on se do ní zabořil a spadl. " ... nenávidím tě ... " Řekl uraženě a sledoval konferenční stolek před ním. Byl od něj asi dva centimetry a mohl být rád že nespadl na něj. I když v hlavě mu běhalo že si měl radši rozbít hlavu.

Malá? To od něj sedí, zasmála jsem se v duchu. Pak jsem uslyšela ránu. Rychle jsem se otočila. Scarík ležel obličejem k zemi jen koudek od konferenčního stolku. Klekla jsem si k němu ze slovy: "To se chceš zabít?" Natáhla jsem k němu ruce a vzala jsem ho do náruče.

(Žlutě jsou myšlenky.)

" A co když jo? " Odsekl a v její náruči odtáhl svůj pohled od její tváře. Ruce znovu založil na prsou a čekal na to co řekne. Ona si snad myslí že je bůh či co .... Zamyslel se a stále se choval uraženě jako malé děcko. Prostě nepřenesl přes srdce to co řekla.

"To to příště nezkoušej!" řekla jsem přísně. "To chceš být celý život uražený? To s tebou bude teda zábava." ta poslední věta byla myšlena ironicky. Chtěla jsem ho položit na pohovku, ale když jsem si vzpomněla, co se teďkom stalo, tak jsem ho raději položila na zem. Klečela jsem u něj a na něco čekala. Ani jsem netušila na co.

" Ty jsi vždycky takhle nudná? To bych šel radši za Raikage-sama ... " Řekl uraženě a sledoval ji jen nenápadně koutkem očka, aby viděl její reakce. Prostě chtěl vědět jak na tohle zareaguje. " Myslím si že celkové jsi prostě jenom normální holka " Ušklíbl se při tom.

Prudce jsem zvedla ruku. Už jsem mu ji málem přitiskla ke krku, ale včas jsem se zarazila. "Když si to myslíš," pokrčila jsem rameny. Stoupla jsem si. Otočila jsem se a šla někam do domu. Chtěla jsem si dát horkou sprchu. Nic jiného jsem mu na to neřekla.
Zašla jsem do koupelny. Zavřela jsem za sebou. Nezamkla jsem si, protože jsem to nikdy nepotřebovala. Vždycky jsem v tomhle domě byla sama, tak jako vždycky.

V hlavě mi probleskl tak trochu ďábelský plán, ale přišlo mi na hlavu i nějaký dobrý. Po chvíli mne našpulenost přešla a já se jí chtěl omluvit. Šel jsem tedy směrem ke sprše, kde jsem otevřel a uviděl Shizuku ve sprše. " Ahoj ... No .. já ... bych se chtěl omluvit ... " Řekl lehce nervózně.

Vyslíkala jsem se. Už jsem se chystala vysléct tričko, když v tom jsem uslyšela hlas. Hrozně mě to vyděsilo. Vykřikla jsem a vyděšeně jsem se otočila. "C-co tady děláš?!" vyjekla jsem. Ještě stěstí, že jsem se nevyslékla.

" Nom ... stojím " Špitl celkem jasnou věc. Jen tam postával a sledoval její počínání. Vlastně ani nevím proč, ale na tváři se mu objevili rumělce a on po chvíli začal couvat ven a zabouchl za sebou dveře.

Trochu jsem jednala přehnaně. Vycouval z koupelny. Povzdechla jsem si. Zamířila jsem ke dveřím a otevřela jsem je. Klekla jsem si k němu. "Promiň, že jsem tak jednala. Nejsem zvyklá, aby mi po domě někdo chodil," řekla jsem. Posadila jsem se na podlahu a opřela jsem se o futra.

" N .. ne. To já se musím omluvit za to jak jsem se choval. Jenže já prostě nevím jak se mám chovat, natož k holce ... " Špitl a stál před tebou s rukama za zády a nevinným pohledem směřujícím k zemi. Zjevně prosil o odpuštění, které k životu potřeboval.

Pousmála jsem se. "Nic se neděje." Byl tak kawai, když tam stál. "Netrap se. Nic se nestalo," znovu sjem se usmála. Sice jsem se smála, ale mé oči byly smutné, což jsem ovlivnit nemohla. "Takže, zapomeneme na všechno, co se stalo, jo?" navrhla jsem.

" He ? " Zamručel lehce nechápavě když si všiml jak je vlastně uvnitř smutná. " Proč pláčeš? Ty jsi smutná? " Zeptal se a přisedl si k ní, čelem k ní v tureckém sedu. Očekával že bude mluvit pravdivě, protože on jí také nelhal. Mělo by to být vzájemné.

"To je v pořádku," řekla jsem. Nechtěla jsem tím nikoho trápit. Byly to jen moje starosti a nikdo jiný se jimi nemusel potýkat. "Zkus se porozhlédnout po domě a najít si něco na hraní nebo tak, ju?" Když jsem ho viděla, tak všechny pochmůrné myšlenky utekly pryč.

" Ne! " Křikl. " Chci vědět co se děje! Od toho tu jsem! " Okřikl ji znovu. " Hraní je až po povinnostech, to ví i dítě jako já! " Zdůraznil a očekával reakci dívky sedící před ním.

"Ale..." začala jsem. Natáhla jsem k němu ruku a rozčepýřila jsem mu vlasy. "Nebudu zatěžovat tvoji malou hlavičku," usmála jsem se. "Však na to bude ještě spoustu času."

" Dobře ... " Řekl lehce zklamaně a pomalu odcházel. " Ale určitě se stav za Raikage-sama " Usmál se a v obláčku kouře zmizel.