Nemocnice

Běžela jsem za takikagem a shinobym, co nám pomohl. Už jsem byla u nemocnice a prohlížela si ji. Bílá ve mě vždycky budila představivost. Začala jsem přemýšlet, co bych na ni namalovala. Že bych byla nějak uvolněná se říct nedalo spíše nervozně. Neustále jsem pokukovala po takikage, jestli mu opravdu nic není.

Ankoku
Po nějaké době jsem vyšel z nemocnice ven společně se Suishim, kterého jsem poslal někam pryč. Odběhl a nevracel se. Poté jsem přišel za Hikari a jen okolo ní prohodil. " Jdi hlídat ty dva Jinchuriki ". Nic víc ode mne slyšet nemohla, jelikož jsem se okamžitě vrátil do nemocnice, zařídit ještě nějaké věci.

Překvapeně jsem zírala na takikageho jak se vrací do nemocnice. "No nic..." řeknu a otočím se a vyběhnu směrem k bráně. *Hlídat Jinchuuriki... to bude fajn...* říkám si v duchu. Vyskočila jsem na jeden vysoký strom na chvilku se zastavila a nadechla se čistého vzduchu pak jsem už mířila k bráně.

Dorazila jsem do nemocnice a zašla za doktorkou která už mě znala. "Už zase?" Upravila si brýle a pokynula mi abych si sedla. Nechtělo se mi tak jsem zůstala stát. "Hm.." Odpověděla jsem jí, tohle mě vážně nebavilo. Musela jsem jí pokaždý říct kdy se mi to zase stalo a ona to zapisovala. "Kdy?" Koukla se na mě tázavě a vzala si propisku. "Před několika dny, já už nevim" Její obličej zrudnul. "Proč jsi mi to nepřišla říct dřív!? musím mít přesný zápisy! " Poslouchala jsem jak na mě křičí a sem tam jsem přešlápla na místě. Když skončila poslala mě zase pryč s tím že jí to příště musím říct hned ten den. Když jsem vyšla před nemocnici vyplázla jsem na budovu jazyk a zamračeně jsem odkráčela pryč.

Nějak jsem dokulhala přímo k nemocnici. Nějak jsem ani nevěděla kam jdu. Pravděpodobně tou bolestí. Vešla jsem do nemocnice. Hned u vchodu si mě odchytla sestřička... "Tentokrát noha..?" řekla a podívala se na ni. Neříkala jsem raději nic. I tak... byla jsem tu celkem často, takže mě tu skoro všichni znali. "Holka, holka co s tebou.." vzdychla a zavolala podivného chlapa, co mě vzal do náručí a posadil na lehátko. "Uhm.. děkuju.." řekla jsem. Chlap jenom kývl a odešel. Za dveřmi se ozvaly nějaké hlasy a rázem se otevřeli. Stála tam doktorka. Taky tiše vzdychla a šla ke mě. Podívala se na nohu "Co jsi dělala?" zeptala jsem a podívala se na mě. Jakoby mě prosila, abych řekla něco normálního. "Ehm.. no... techniky.. víte? Nahoru.. dolu.. kluzká větev a pád ze stromu.." řekla jsem. Doktorka sklíčeně pohlédla na zem a obvázala mi nohu jiným obvazem. "Ehm.. děkuju.." řekla jsem jí. " Příště dávej pozor ano? Vím, že jsi na problémy magnet.." pousmála se a odešla z místnosti. "H-hai.." řekla jsem a s berlí, kterou jsem dostala šla do vesnice. (presun)

Po návštěvě takikage jsem se zase vrátila do nemocnice. Tentokrát mě přivítala jiná sestřička. Mile se na mě usmívala. Jako asi každý tady mě znala dobře, takže když viděla, jak mám zabalenou nohu, ihned usoudila, že jsem tu už byla. Posadila mě a zavolala doktorku. Přišla doktorka a sedla si ke mě. "Co tentokrát?" zeptala se a dívala se mi přímo do očí. "Ehm.. chci jít na jouninskou zkoušku a takikage řekl.. no.." raději jsem zpomalila a nasadila psí pohled.[color=cryan] " Prosím!" řekla jsem a čekala, co udělá. Zvedla ruku a položila mi ji na hlavu. Rozcuchala mi vlasy a sklonila se, aby byla ve výši mé hlavy. "Neboj se zlatíčko .. uzdravím ti nohu, ale nebudu moc úplně..." řekla trochu smutně. "Uhm!" kývla jsem. "Díky budu dávat pozor!" řekla jsem, aby si se mnou nedělala starosti. Opřela mi nohu o židli a z její ruky se objevila světle zelená chakra. Za malou chvilku jsem byla fit. "Díky..." řekla jsem znovu a s úsměvem opustila nemocnici.

Suishi doslova vykopol dvere a dobehol až k vystrašenej recepčnej. Takikage-sama! bolo jediné čo povedal, v tom momente sa okolo mňa zhŕklo pár sestričiek a doktor. N-Na .. Takikage? Dúfam že nie tá jeho choroba? neisto sa spýtal Sushiho, keďže až dobre vedel, že nemajú na to liek. Nie, ale asi to s tréningom trochu prehnal. Podal ma doktorom, ktorý ma hneď doviezli na izbu a urobili mi krátku prehliadku. Je vyčerpaný a ... Prehnal to... pozorne si prezeral moje pomliaždené telo, a dve hrčky na hrudníku. A k tomu aj dve zlomené rebrá. Pokrútil hlavou no ubezpečil Suishiho že budem v poriadku, ktorý nato odišiel. Mňa nechali na izbe s doktorom, ktorý sa ihneď pustil do liečenia rán. Po chvíli som mal rebrá aspoň trochu v poriadku a po všetkých menších pomliaždeninách nebolo ani stopy. Väčšie už ostali, no po pár dňoch by mali zmiznúť aj oni. No na vyčerpanie už nemali liek a nechali ma cez noc ešte v nemocnici.

Po nějaké té chvíly dojdu do nemocnice kde má být údajně Takikage i když nvm co mohl vyvádět. Každopádně když jsem přišel na recepci dozvěděl jsem se kde je Takikage. Podle čelenky poznali že jsem místní a pustili mě k němu. Já jsem si v pokoji sedl na židli a čekal než se vzbudí abych mu potom mohl říct tu novinu.

(sry, veľa učenia )

Môj ľahký spánok bol znova vyrušený. Z bezvedomia som sa už dávno prebral a teraz som mal dobrú výhovorku, prečo som nevyplňoval papiere a len som oddychoval. No to skončilo. Rozlepil som oči a pohľad som stočil na Ikatsa. Nejak skoro nie? uškrnul som sa a pomaly, veľmi opatrne som sa posadil. Rukou som si prešiel po už vyliečených ranách a usmial som sa. No, môžeme pokračovať... povzdychol som si dosť rozhorčene, keďže mi to nejak nešlo.

Podívám se na Takikageho a řeknu " Chunninské zkoušky byly úspěšně splněny. Od nedávna jsem chunnin. Omlouvám se za spoždění. Byl takový menší incident v Ottogakure. " Řeknu a čekám na jeho reakci. Přitom mluvení mu podávám certifikát aby mi uvěřil.

Certifikát som si však nevzal. Veril som mu. Táto správa ma potešila a na tvári sa mi usadil úsmev. Tak to ti gratulujem, vedel som že to dáš Chunínko. úsmev sa mi roztiahol do úškrnu. Tak to aby som ti nabalil nejaké nebezpečnejšie misie že? Ale úsmev mi zmrzol. Incident v Oto? Och nie, dúfam že nie on... A čo sa stalo?

" Potkal jsem tam jednu starou známou, která zrovna rodila když tam přišli dva hodně nebezpeční lidé. Jeden z nich dokonce používal kyselinu. Měli nějaké divné meče, která absorbovávali techniky. Během pár minut se tam však sešlo dost lidí. Dokonce se dostavila i Raikage Sora. Byl tam poněkud zmatek. " Dopovím a čekám na instrukce.

Vytiahol som si svoju šiestu katanu a pozorne som si ju prezeral, popri čom som počúval jeho fantasy príbeh, no len čo dopovedal, mohol počuť cinknutie kovu o zem a môj výkrik. Naníííí?! Okamžite som vedel, kto bol ten sr*č s kyselinou a divnými mečmi. Karasame! precedil som pomedzi zuby. Takže sa znova ukázal! Prečo tam prišiel? Čo tam chcel? Nehovoril niečo? vybafol som na Ikatsua. Môj výraz sa zmenil a ja som sa pohotovo ukľudnil a ospravedlňujúcim pohľadom som sa na neho pozrel. Prepáč... Zodvihol som zo zeme katanu a zasunul som si ju do puzdra. Stretneme sa v kancelárii, ak budeš ešte niečo viac potrebovať. No čakal som, či mi povie niečo viac.

" Moc jsem toho už dále nezjistil. Událo se to všechno rychle a oni pak odešli. Nyní nevím co se s nimi stalo. Já se pak tedy stavím pro nějakou zajímavou misi. " Řeknu a potom se vydám kamsi do okolí.

Pomalým krokom som prišiel pred nemocnicu a až tu som si všimol, že som predbehol Sachi. Uškrnul som sa a čas, keď som ju čakal, som strávil leštením svojich katán. Nemal som v pláne ísť niekam ďaleko, nie to k nej. Jasné, aby sa na mne vyvrieskala, no určite..

Šla jsem za ním a zamířila s ním do místnosti kam jsem chodila velmi často. Za stolem seděla žena s brýlemi a četla si něco v papírech. Když zvedla oči lehký úsměv který měla jí ztuhl a v očích jí zajiskřilo. "No neřikej mi že se to stalo znova, copak jsem ti neřikala že se máš šetřit a nic nedělat? Ty vůbec neposloucháš minule jsem ti to taky řikala a pak jsi byla 2 dny v nemocnici. To tu chceš být zase? to se ti tu líbí?" Pak zpozorovala kageho. "A co vy?! neříkejte že jste její sensei! Jste vážně nezodpovedný že se nestaráte o zdravotní stav vaší studentky! A kdy jste tu byl vlastně naposledy vy? No?! Vy si sem vůbec nechodíte, dorazíte sem jen když si jdete pro prášky a to se mi ještě vyhýbáte! Nemyslete si že to nevím, moc dobře vím jak se tu plížíte. Na tohle si teda nezvykejte chci vás tu mít na kontrolu každý týden. Rozumíte? každý týden!" Mlela, mlela a mlela. Já jsem jen mlčela a valila oči...jak to že dokáže tak rychle mluvit

Ehe??! Vyvalil som oči, ako to na mňa vybafla..Hele, kľu... nedala mi ani dopovedať a stále rapotala. Už ma to vážne začalo sr*ť. Tak už ticho! hromovo som zreval a vonku sa až zatiahla obloha. Práve preto som tu! Chcem aby ste vzali moje a jej vzorky a porovnali ich. A čo sa mňa týka.. Ja som v pohode! Obloha bola stále zatiahnutá, pričom vyšľahli blesky a spustil sa leják. Prehnal som to.. prešlo mi mysľou a snažil som sa ukĺudniť.

Doktorka na něj chvíli zírala a pak do něj dloubla ukazováčkem "Milej zlatej...na mě tady řvát nebudeš! to že zanedbáváš kontroly ti nepřijde jako závažný problém a ještě si tu na mě budeš vyskakovat?! Ty jsi možná kage ve vesnici ale v nemocnici velím Já! Tak sednout!" Vrčela jak vzteklý pes a připravila si dvě jehly.

Rychle jsem si sedla a rozhodla se do jejich hádky nezapojovat, natáhla jsem k ní ruku a zavřela oči když mi jehla projela kůží. Odebrala mi krev a pak vrhla pohled na kageho.

Zbledol som a pohotovo som sa posadil.. Prepáčte.. Ja som nevedel čo hovorím.. Ja som nechcel, neviem čo to do mňa vošlo.. Koktal som zo seba, pričom som k nej poslušne natiahol ruku nech mi odoberie krv, načo som vrhol pohľad na Sachi alá "Cekneš o tom niekomu, a skončíš na dne priepasti"

Doktorka se ušklíbla a nešetrně mu bodla jehlu do ruky, odebrala krev a zmizela pryč.

Vyplázla jsem na něj jazyk a měla jsem co dělat abych se nezačala smát. "Ta vám dala" Zazubila jsem se pobaveně. "Říkala jsem že je to ďábel..neměli jsme sem chodit"

Niekedy treba uznať porážku.. Nechcel som to tu zničiť.. snažil som sa z toho vymotať, no stále som mal ten výhražní pohľad. Robím to kvôli tebe, tak do mńa nekop .. Poprosil by som.. S úškrnom na tvári som sledoval jej miznúci chrbát..

Ušklíbla jsem se a posměšně jsem ho pozorovala. Celou dobu jsem mlčela a pak se rozrazili dveře a v nich stála doktorka. "Takže...podle výsledků se jedná o stejnou chorobu akorát Sachiko jí má tak trochu pozměněnou...dalo by se říct že virus trochu zmutoval a tím jsou trochu odlišné příznaky. Ty ale ještě přijdou...tyhle prášky...." Podala mi nějakou krabičku. "....si vem každé ráno, tělo si na ně celkem rychle zvykne a jestli si je ráno zapomeneš vzít...no prostě bych ti radila aby jsi je brala nebo neskočíš dobře. A tyhle..." Podala kagemu krabičku "Ty máte do zásoby když už vás tu mám..."vrhla na něj přísný pohled a pak položila papíry na stůl. "Takže Sachi ty si dávej pozor a vy choďte na kontroly! Přece nechceme aby nám tu Takikage skapal ne?"

Nakoniec je to rovnaké, ale pritom tak rozdielne. Bóže! Roboty s nimi. uškrnul som sa a aj napriek tomu, že nohy protestovali som sa postavil. Takže.. krabičku som strčil do vrecka z úmyslom že ju pri najbližšom koši vyhodím.. Je čas ísť . Sachi.. Zajtra sa uvidíme na cvičisku, kde si ťa vyskúšam. A nebude to boj. Priprav sa.. Usmial som sa, pričom som jej postrapatil rukou vlasy a odišiel som. Si žiačka Kágov. Tento tréning ťa poznačí do konca života. Z týmito myšlienkami som zamieril do kaclu.

Nafoukla jsem tváře a vlasy si upravila. Vzala jsem si prášky a strčila je do kapsy. Něco jsem zamumlala a pak se rozloučila s doktorkou. "Moment ještě...pořád se mi budeš pravidelně hlásit" Probodla mě pohledem, přikývla jsem a co nejrychleji zmizela.
-přesun