Kuroko Uchiha

Začátek I - Kaishi
Kuroko se narodila na ostrovech Mizu no Kuni ještě tři roky před velkou záplavou, kdy ještě žila se svými biologickými rodiči šťastný a spořádaný život. Hrála si s ostatními dětmi, především se svou sestrou, a nevěděla ani tečku o svém skutečném původu, o původu její rodiny. Jenže když už o něco vyrostla a jí byly tři roky, její pusa se nemohla zavřít a vyptávala se svých rodičů na všelijaké otázky a různorodé věci. Ale přišla povodeň. Začalo to nevinně, nevinným zvedáním mořské hladiny a hustou mlhou, které si nikdo nevšímal, protože byla v Kirigakure snad běžnějším úkazem než samotná voda. Ale pak se za mlhou rýsoval strašlivý stín vlny tsunami. Nikdo nemohl utéct, nikdo se neskryl. Byla to jen chvíle, která smetla všechno co potkala. Jedinou záchranou byl klan Hozuki, který několik lidí zachránil, ale aby si zachránili vlastní život, tak utekli a nechali tam přeživší na pospas osudu. Mezi nimi byla i malá Kuroko, která po chvíli vyhledala trosky jejich domu. Brečela nad jezírkem, kde stála ona budova. Začala brečet když sledovala svůj zničený dům. Po chvíli byla vysílená a upadla do bezvědomí, kdy ještě chvíli sledovala, jak se k ní blíží něčí nohy, slyšíc kroky, které je doprovázely. Poté se probrala až v malé chatce na svahu větší hory, pod níž se nacházela pláň. Bylo léto a čas pomalu utíkal. Ten muž, kterého poté uviděla jí přišel milý a netrvalo jí dlouho kdy mu začala říkat "tati". Bylo to zajímavé dětství, ale stále musela přemýšlet o tom, co se stalo s její sestrou, s jejím dvojčetem. Občas cítila jako by věděla kde je, ale nechtěla Tenta obtěžovat. Tak pouze sklopila hlavu a přemýšlela. I když, společně s Kentou se naučila věc, která jí zůstala až do dneška. Bylo to malování, což si oblíbila natolik, že z jejích rukou vychází krásné obrazy spolu s námětem na příběh. Idylka ale nikdy netrvá dlouho, a tak společné pojídání sladkého danga a milých vroucích objetí, muselo skončit. Kuroko bylo sedm let a u ní se projevil Sharingan. Tento ji sice učil bojovat, ale jen v mezích, aby se dokázala ubránit, nechtěl jí učit aby bojovala na bojištích, kde si smrt nevybírá člověka a zabíjí na koho přijde. A proto byla chladná jako noční stín. Potají sledovala procházející ninji a okoukávala jejich pohyby, styl, kterým vytvářeli techniky. Když viděla jednoho vytvořit ohnivou kouli, pomocí sharinganu, jež byl touto dobou na stupni dvě, ji okopírovala a byla schopná vytvořit ji také. Od té doby byla toulavější než kdykoliv jindy.

Koukej! II - Mitte kudasai!
Byla to krátká chvíle, kdy zmizela ze svého místa a pozorovala už jen les před sebou. Kuroko bylo už sedm let, a jen čekala na to, že jí začne konečně učit Ninjutsu, ale nestalo se tak. To usměvavé dítě bylo dávno pryč, jelikož on se sám učil Ninjutsu, ale ji do užšího kruhu nevzal. Ona sama ale měla svou cestu k tréninku. Jediné co chtěla byla síla, síla, která by jí pomohla k tomu, aby změnila tenhle špinavý svět. Byla tak malá, ale přesto měla tak velké sny. Byl to obdivuhodný případ malé holky, která se z nicky vlastní snahou vyšoupla na přední příčky ninjů. Byl to už víceméně nestereotypní vztah s jejím adoptivním otcem, o kterém si ale myslela, že je její vlastní. Nikdy ho neviděla bojovat, nikdy neviděla jeho sílu. Touto dobou se snažila nějak na Kenta zapůsobit, aby ji začal trénovat, jenže to nešlo ani poté, co mu ukázala okopírované Katon: Goukakyo, perfektně naučenou s extrémními následky. Sama byla zklamaná a začala se podceňovat, jelikož si začínala myslet, že tohle je více než podprůměrná technika, jelikož u Kenty nevzbudila ani nadzvednuté obočí. Takhle to pokračovalo do Kuročiných třináctých narozenin, kdy se z ní stal naprostý rebel, ignorující příkazy svého otce. Stále častěji chodila do nedalekého města, kde flirtovala s kde kým, kdo nějak vypadal. V této etapě to už stereotyp byl. Alkohol, kluci a otcův řev. Ale koho to zajímá? Kuroko určitě ne, ne tu Kuroko, které se stále častěji zdáli divné sny o jí samé, jak sedí na skále a prozpěvuje si podivnou píseň o Kirigakure. Stačilo za sebou bouchnout dveřmi od pokoje a zavřít oči. Ten pocit kdy si myslíte že jste střed vesmíru, toho se Kuroko zbavit nemohla. Byla jako nepolapitelný noční pták, který se ukáže jen jednou za tři sta let, a stejně je jen malinká šance na jeho polapení. Nikdo ji nezkrotil, nikdo ji neukázal správnou cestu. Proto si ji Kuroko vybrala sama, a to tu, že utekla poprvé z domu do neznáma, když se doslechla od lidí z města o někom s podobnými schopnostmi jako má ona.

Dvojče a Smrt III - Futago to Shi
Byl to rok, kdy hledala onu osobu, ale hledání se vyplatilo. Uviděla čtrnáctiletou brunetu, naoko stejnou jako ona. Cestou prohledávala každý kout Konohy, kde ale narazila na podivný znak, který vídala i u nich doma. Byla to čtvrť, zničená a rozpadlá. Když sledovala šlápoty v jedné z budov, uviděla, že se jedna ztrácí v jedné z parket. Kopla do ní a ta se rozpadla, ukazujíc cestu dolů. Kuroko neváhala a objevila stolek obklopený svíčkami. Byly na něm různé spisy, které začala pročítat. Trvalo jí to celý den přečíst všechno. Ale pak se usmála a pomalu odcházela pryč. Zvěsti nelhaly, jak se přesvědčila když dorazila k opuštěnému domku uprostřed lesa, z nějž cítila chakru, naoko stejnou jako byla její. Trochu se zarazila, ale pak věděla, kdo ji tam čeká. Neváhala a vykašlala se na úvodní formality a okamžitě a bez okolků dům zapálila. Jediné, co Kuroko vážně nečekala, bylo to, že její sestra už Mangekyo dávno má a v jejím příbytku se nacházel Shukaku. Boj to byl sice krutý a Kuroko mohla mnohokrát zemřít, což se ale nestalo, díky hustému porostu a mohutným stromům. Na konci souboje byl vítěz jasný. Jediný problém byl Shukaku, který upoutával pozornost a ke konci boje se okolo všech přítomných objevily ANBU jednotky. Ale to už byla Kuročina sestra mrtvá a Kuroko vzala její tělo, čímž nechala Konoze Shukaka na starost. V jejích očích se blýsklo něco nového, unikátního. Když se dostaly pryč z dosahu Konohy, položila Kuroko tělo své sestry na kámen a vzala si její oči, protože chtěla otci něco ukázat. Chtěla jsem mu ukázat mojí sílu. Opravdovou sílu. Jak jsem řekla, tu mou. Proto jsem oči mé sestry odložila na bezpečné místo, kde se v životě nerozloží, ale také je v životě nikdo nenajde.

Moje Síla IV - Atashi no Chikara
Vracela se v plášti domů a jen vyrazila dveře. Sledovala Kentův výraz a aniž by mu ukázala tvář, okolo ní se začaly vytvářet kosti. Nic neřekla a oheň zachvátil celý dům. Kenta sice nechtěl používat Rinnegan, ale Kuroko ho k tomu nakonec dohnala. Když se měly jejich meče střetnout, jejich oči se střetly a Kuroko uviděla v Kentových očích Rinnegan. To jí naprosto stačilo k tomu, aby odešla a nechala za sebou jen sutiny popela. Chvíli byly ještě slyšet řinčení mečů, ale poté ustalo a nad planinou se z Kuroko stal jenom plamen, který zmizel pryč. Seděla na stromě a hleděla do sklenice s roztokem, v němž plavaly oči její sestry. Usmála se a spojila ruce do podivné pečetě, kdy se za Kuroko objevila socha, která sápala po tom druhém Mangekyo Sharinganu. Když ho držela ve svých chakrových spárech, jen se spojil s Kuročiným a na soše se objevil další pár Sharinganů. Kuroko následkem toho omdlela a spadla z onoho stromu na hlavu. Vzbudila se až pozdě večer, ale naprosto nic neviděla. Chvíli panikařila, ale pak se uklidnila. Opřela se o strom a začala sledovat okolí pomocí zvuku. Potácela se dlouhou dobu, celou noc až do rána, než došla na okraj lesa. Tam ale usnula hlubokým spánkem a ona se vzbudila až další den. Tentokrát už viděla, ale nikoliv Sharinganem. Když přišla na místo, kde vyrůstala, stála tam nová chatrč a Tenta ji vřele s radostí uvítal. Ona byla ale chladnější než Arktický led. Chvíli spolu dokázali žít, ale když ani v Kuročiných patnácti letech nedokázal vzít si ji pod ochranu a začít ji trénovat, znovu se Kuroko uzavřela a jednoho dne se rozhodla. Když si uvazovala čelenku, zazářil jí v očích Věčný Mangekyo Sharingan. Byl to mžik. Kuroko se otočila a potichu otevřela dveře. Kenta ji už očekával a jen se postavil na nohy a pohlédl na ni.

Síla uvěřit V - Shinjiru no Chikara
Když jsem tam byla, Kenta proti mne prohodil pár vět o tom, kde jsem to sakra byla a co jsem dělala. Mě už to v tu chvíli bylo jedno. Jen jsem mu ukázala můj Mangekyo, ukázala jsem mu, co jsem za tuhle cestu získala. Jakmile e zpozoroval, okamžitě zaútočil, i když jsem nechápala proč. Jeho útokům jsem se s ladnými pohyby vyhýbala, a s nechápavým pohledem Kentu sledovala. Když to ustalo, zeptal se mě. " Jaká je ta tvoje síla? " " Mnohem větší než si myslíš ... Narozdíl od tebe, já mám sílu uvěřit i něčemu jinému než tvým utopickým myšlenkám " Sykl jsem mu odpověď a uskočila dál. Nevěřila jsem že by mě následoval, snažil jsem mě zastavit. Přecejenom, nejsem jeho dcera. Pouze adoptivní dítě které si vzal z lítosti. Kso. Tou chvílí jsem už byla na území Konohy, kde jsem zatím nestihla nic udělat. Bylo to dobré místo pro nový život, který jsem zde chtěla začít. Už zde žiji několik let jako sensei, kdy předávám své vědomosti dalším generacím. Ale svoji sílu uvěřit jsem neztratila!