Náměstí

Jedna z nejrušnějších částí Konohy je náměstí, kde se scházejí skoro všichni lidé. Můžete si zde odpočinout a nebo se tu setkávat se svými přáteli. Je tu hodně temný roh, který slouží hlavně samotářům.

Procházela jsem se po Konoha a jako vždy každý odvracel zrak,byla jsem zvyklá a tak jsem si šla jako nic.

Ležel jsem na šikmé střeše jedné budovy a ruky měl za hlavou. Nohy jsem měl jen tak ledabyle hozené přes sebe a v puse jsem si hrál s kratším tenkým stonkem nějakého plevelu.
Už nějakou dobu jsem hleděl do nebe a pozoroval tu temnou a zároveň jasnou oblohu.
Moje ostatní smysli jsem však napínal, jak to jen šlo a zkoumal jsem jimi prostředí.
Někdy jsme jen tak zabloudil pohledem dolů k ulici a sledoval různé lidi.
V tuto chvíli jsem už nějakou tu dobu sledoval jednu dívku, od které se všichni ostatní odvraceli. Nechápal jsem sice proč, ale můj pohled stále směřoval k ní.
S této pozice jsem si ji nemohl moc prohlédnout, ale popravdě, připadali mi docela sympatická a taková... prostě něčím zvláštním, co mě nutilo se na ni zaměřit.
Začal jsem si uvědomovat, že v nějakých případech se podobá mě. Taky jsem to neměl zrovna lehký, když jsem v Konoze začínal.
Nejvíce mě však zaujalo to její modré tetování, které i když byl večer, šlo docela dobře vidět na světlech lamp, ale ne celé. Bylo, až velmi moc podobné tomu mému...
Jednoduše to bylo celé, takové zvláštní a i když jsem to moc často nedělal, promluvil jsem na ni, když zrovna prošla pode mnou."Lidé umí být pěkní z**tci, když chtějí. Je lepší je ignorovat a myslet si své. Na jejich názoru zas tak nezáleží..." Řekl jsem tak trochu hlasitěji, aby mě slyšela, ale přeci ne moc a přitom tak... dá se říct... docela pěkně... I když by se to někomu zdálo spíše takové nepřítomné...

Otočila jsem se nahoru a překvapeně jsem koukala. Nahodila jsem takový něžný úsměv.
Já jsem si už zvykla,už od malička toto dělají člověk si zvyknemodré znamení se mi jako kdyby trochu rozsvítilo

Uviděl jsem, jak se její tetování jakoby zalesklo.Hmmm... zajímavé... Zvedl jsem se do takového pohodlného sedu, čímž jsem se dostal na světla lamp celý a hřejivě se usmál.

Úsměv:

Moje tetování jí jakoby oplatilo stejný záblesk. Plus to vše doplnil odraz světla od dvou pásek a přívěšku na krku. Nejprve se ty dva přívěšky jakoby zableskly a po nich hned páska Konohagakure. Hned na to se však objevil ještě jeden záblesk a to od pásky, kterou jsem měl u pasu... přeškrknutý znak Kiri.
Jemný vítr mi jen trochu rozvál vlasy.
Znovu jsem si ji tak celou prohlédl. S tímto úsměvem byla vážně roztomilá..."To je pravda, ale stejně... není to od nich moc fér. Taky třeba tam té ženě neříkám, že má zasek jako kobyla a že by s ním mohla bourat zdi. No.. .a stejně se jí nijak nevyhýbám..." Zasmál jsem se a kývl na tu paní, která si to právě teď štrádovala pryč od nás.

Jen pro inspiraci xD:

Zablýsklo se mi v očích. člověk nemá rád dítě prokletého klanu řekla jsem spíše potichu tak aby to bylo sotva slyšet. "ještě jsi mi neřekl tvé jméno"

Zase jsem se jen pousmál, ale toho zablesknutí jsem si všiml."Ále... prokletý, neprokletý, co na tom sejde? Stejnou jednou na to dojde. A je jedno, jestli dříve nebo později, tak i tak si hraješ člověk s ohněm při oleji. Stačí se jen trochu zamyslet a na budoucnost tak moc nemyslet." Jen tak jsem ze srandy zarýmoval a vyhodil plevel s puse. Hned na to jsem seskočil přímo před ni, až to zacinkalo, i když jsem byl docela nalehko."Dámy mají přednost..." Řekl jsem s mírnou úklonou a pohybem ruky a tak žertovně na ni mrkl...

Jako kdyby byl král jsem se mu poklonila a ze smíchem a trochu nervózní jsem šla první lidé začali septa a pomlouvat. "A tvé Jméno ?" usměju se znovu tak sladce.

Taky jsem se zasmál a rozešel se jí po boku a lidi absolutně ignoroval."No tak tedy dobře. Já se představím jako první, slečno, aby se neřeklo..." V té chvíli jsem zmizel a do 3 sekund se objevil u ní a v ruce držel růži. Vzadu za námi začal nadávat nějaký obchodník, ale absolutně nevěděl, kdo to byl.
Znovu jsem se tak uklonil a růži ji podal."Kei Seishi, jméno mé. Jsem velmi potěšen, že spolu mluvíme." A znovu takový ten zářivý úsměv, kterým jsem jí oplácel ten její...

Krást se nesmí ale co už vezmu růži.Já jsem Ayame.....Ayame Mashiba
pokloní se jako dříve a pak zvážním. Neměl by si se mnou mluvit Kei ina tě budou nenávidět Modré oči se ve svitu měsíci rozzářily,jako modrý diamant .

"Kdo říká, že já to ukradl? Dlužil mi už hodně dlouho. Není to poctivý obchodník. Neplatí za doručení květin..." Pousmál jsem se a jen se znovu trochu zasmál, když se uklonila a představila."Těší mě... Ayame..." Řekl jsem příjemně a šel s ní dál po boku.
Když potom tak zvážněla a řekla tu svou větu, znova jsem se jen tak jemně pousmál a pohlédl do těch jejich rozzářených modrých ořích, ve kterých se odrážel svit měsíce.
To stejné se stalo i s mýma, protože jsem měl skoro naprosto stejné modré a pronikavé oči jako ona, takže se mi také úplně zaleskly."Nenávidět?" Rozpřáhl jsem ruky a vítr mi trochu rozvál košili."Ale kde že... Podívej se na to, co mám u pasu a pochopíš, že by to nebylo nic nového. Ale lidi si zvykají a spousty už si uvědomuje, jak to vlastně s touto páskou je..." Usmál jsem se a jen tak pohodově dal ruce za hlavu, takže se teď Kiri přeškrknutá páska u pasu zářivě leskla jako moje oči spolu s tetováním, které se teď ještě více odhalilo, protože košile vlála jakoby kolem mého těla...

Moje milá stránka zmizela a oči se mi zahalili do noci.neusmívala jsem se nic jen jsem tak stála na místě a dívala do země. jsi stejný....takže nemusím dělat ze sebe miloupodívala jsem na něj. ve světle měsíci se mi v jednom oku zablesklo jako kdyby dračí oko

Její milý výraz se vytratil a ona teď byla úplně chladná a temná. Její oři se zahalili do temné noci, než zase zvedla pohled a v jednom oku se jí jakoby zalesklo dračí oko.
Já ale stejně zůstal stát na místě bez hnutí a jen na tváři měl ten svůj obvyklá úsměv."Jako ostatní? Hm..." Dělal jako, že se zamyslel a pak se jen dlouze protáhl a začal chodit sem a tam, ale jen tak ze srandy."Záleží podle koho posuzuješ. Neřekl bych, že jsem stejný jako ostatní a také bych neřekl, že bych s nimi měl vůbec něco společného. Já do této země nepatřím a nikdy nebudu. Patřím někam jinam a popravdě, tato země mě dokáže někdy dosti ubíjet, i když.. není to tu tak špatné..." Povzdechl jsem se a zahleděl se jí znovu do očí. Moje oči se znova modře zaleskli i s tetováním po těle."Položím ti jednu otázku... co je tady toto?" A ukázal jsem ji tmavě hnědou skoro do černa, menší pilulku. Držel jsem ji mezi prsty a tak specificky voněla. Jakoby... jakoby tu vůni znala...

člověk je nenáviděný buď kvůli klanu nebo podle toho jak vypadá, svět je krutý, slabý nepřežijí ukázala jsem na pilulku. Poznávám i já jsem takové brala, víš kde je sehnat?

Na tváři se mi objevil takový zvláštní výraz, který z největší pravděpodobností, měl být úsměv, ale dost chladný úsměv.

Obrázek:

"Víš, ale... vždycky to nemusí být pravda. Například ty. Dnes jsem tě poznal podle tetování. Nemysli si, že o vás nic nevím a ani kdo jsi. Vím a víc, než by se ti zdálo a také o tom, jakou roli můj klan v minulosti sehrál s tím vaším. Myslíš si, že je to jen náhoda, že máme skoro stejné tetování? Nebo vlastně stejné? Nebo, že máme podobný oči, nebo reakce na noc a měsíc? Neboj... nejsme nijak spojení, ale... jaksi... tyhle pilulky doplňují některé věci, které mám v sobě ještě od svých předchůdců. Takže... má to jaksi na mě i vedlejší účinky, které však myslím nejsou tak závažné...." Dořekl jsem a rychle ji polknul.
"Musím to brát díky jistých vlastních osobních důvodech, ale... to je teĎ asi jedno co?" Znova jsem se jen tak usmál..."Ano.... vím, kde to sehnat, ale dostávám je přesně na dávku na určité dny. Bez nich bych byl docela v háji, ale..." Vyndal jsem další dvě a podal jí je."Ten jeden den bych mohl nějak oželet a sehnat jich více, ale.. nic nezaručuji. Nejsou zrovna jen tak k prodeji a můžou být i docela nebezpečné ve větší míře, takže... opravdu toho nesmím dostávat moc. Uvidíme však, co se dá dělat..."

Podívala jsem se na pilulky. Já toto znamení mám již od narození a můj klan je dávno mrtvý před několika lety ho vyvraždil někdo. Pilulky nechci nech si je, vydržela jsem to dosud a vydržím to i dál. Já jsem jediná z klanu Mashiba i když jsem prokletá. Nevím co to znamená ale nijak mi to žili netrhá abych to zjistilapodívám na měsíce jediná jsem nevěděla legendu o dračích očích co jde s generace na generaci

Jen jsem tedy pokrčil rameny a schoval je zpátky."Ano... a to se také stalo před mnoha a mnoha lety. V té době nebyl ani já na světě. Ale... to teď nemá cenu asi nějak vykládat teda. Jestli ty pilulky nechceš, fajn... já bych ti nějaké sehnal..." Usmál jsem se a na chvíli se zahleděl do měsíce."Rád bych ti ještě s něčím pomohl, ale... nevím toho zas tolik, abych si to mohl dovolit. Navíc... vidím, že tobě to je jedno..." Povzdechl jsem si a otočil se k ní zpátky."Nejdeme se někam projít? Třeba k vodě?" Zeptal jsem se a čekal na odpověď

K vodě? v měsíčním světle bude se voda krásně třpytit znovu se mi jako kdyby rozsvítili oči


něžně jsem se usmála na měsíc. To bych chtěla vidět Modré znamení se trochu déle rozzářilo. A já jsem viděla všude krev dokonce i na tváři Keie.trochu jsem se roztřásla, měla jsem být už zvykla vidím ji stále.Zavřela jsem oči a chvíli se nehýbala.je to jen krvavá iluze ... ano iluze říkala jsem si v mysli a trochu i nahlas

"Ano... to by mohlo být pěkné ne?" Pousmál jsem se.
Moje oči a tetování stále jakoby svítilo a zářilo. Bylo to divný. Od té doby, co jsem si vzal tu pilulku, tak vše bylo jasnější a silnější. Jakoby moje tělo začala reagovat na to její. To byli asi nejspíš ty vedlejší účinky, o kterých jsem mluvil.
Akorát... pocítil jsem i něco jiného... mnohem silnějšího a to přímou přitažlivost k ní. Začalo mě to k ní táhnout jako magnet a bylo to silnější a silnější. Absolutně jsem nevěděl, co se to děje.
Tělo se samo chtělo začít pohybovat a bránila mu v tom jen má mysl. Jen klid... to nic není...jen klid..."To já taky..." Odvětil jsem také s milým úsměvem.
Najednou se jakoby však více rozzářila a na tváři se jí začal usazovat takový... dá se říct starostlivý, až vyděšený výraz. Dokonce i zavřela oči a světlo by jakoby potemělo.
Tyhle stavy moc dobře znal a vůbec se mu to nelíbilo...
Pomalinku a potichu došel k ní. Byl až skoro těsně u ní a ta touha, která ho poháněla byla teď nehorázně silná. Jen tak tak se držel.
Cítil teď její dech a dokonce i tu vůni, která se z ní linula. Opravdu se jen držel přes svojí vůli.
Zašmátral v kapsičce a vytáhl zase tu pilulku. Jemně ji dostal, až k jejím ústům a lehkým zatlačením vložil. Následně se zase jen tak přívětivě usmál a jeho oči se jakoby ještě více rozzářili. I ona si mohla uvědomit, že je to trochu podivné."Teď už ti bude lépe...." Šeptl...

Otevřela jsem oči. "Víš že si to nemusel? Já jsem si už zvykla na takovýto stav, stává se mi to poměrně každý den usmeju se.Krvavá iluze a noční můranevím proč ale vidím válku která se stala několik století dozadu všude jsou mrtvý a já jsem uprostřed toho všehopodívám se vystrašeně Myslíš že jsem se zbláznila?

Znovu jsem se pousmál."Ano... vím, že jsem to nemusel, ale chtěl..." Jen jsem tak šibalsky se pousmál a odhrnul ji prstem vlasy z tváře.
Bylo to hrozné, se takhle zadržovat. Ta pilulka, když jsem si jí vzal... musela reagovat na přítomnost té osoby, ve které má svou podstatu. Fungovat jako nějaký... slučovadlo nebo spíše feromon. Opravdu to bylo, až nad míru podivné.
"Ne... nejsi blázen... jen... tví předkové měli špatnou minulost a ty ho akorát teď prožíváš. Jako já naopak prožívám zničení celé své vesnice a všech blízkých a příbuzných v ní. Byli mi jen 2 roky a já tu zkázu viděl a nemohl jsem nic dělat. Rodiče se pro mě obětovali a já je na oplátku viděl umřít. Od té doby se mi to děje a přitom bych si to neměl ani pamatovat... prostě je to tak a to se nezmění...." Znovu jsem jí věnoval takový hřejivý úsměv a tak na uklidnění ji cvrnkl jemně do čela a zazubil se. Bylo to divné, ale až překvapivě jsem dokázal mít určitý vliv na své okolí a ani jsem vlastně nevěděl jak...

usmála jsem se také Je to smutné že nás potkal takový osud ale co už někdy se to stane

Nevím proč ale po té pilulce mám pocit jako kdyby mě přitahoval
pomyslím si a pokusím se to skrýt

Pousmál jsem se."To ano... je to smutné, ale co... S tím už nic nenaděláme hm?" Stále jsem jí hleděl do očí a zůstával u ní takhle blízko. Cítil jsem, že se v jejím chování něco změnilo, ale rozhodně jsem nemohl teď určitě, co.
Tohle však už bylo dosti mučivé a věděl jsem, že pokud rychle nějak nezareaguji, nedopadne to zrovna nejlíp.
Proto jsem se nakonec, s velkým sebezapřením, od Ayame odtáhl a odstoupil o kousek dál. Otočil jsem se k ní bokem a podíval se na cestu."Tak co? Jdeme někam jinam nebo jak?" Nadhodil jsem rychle zase to staré téma. Takhle jsem se mohl alespoň soustředit na něco jiného...

jasně pojďmeuž se nemůžu dočkat. projdu okolo nej co nejrýchleji.

Jen jsem jemně přikývl a pousmál se. Bylo mi také divné, že prošla kolem mě takhle rychl, což mě ale v této situaci zase tak moc nevadilo. Spíše mi to akorát pomohl, ale i tak... Bylo to zkrátka podivné a já nevěděl, co si o tom má myslet.
Na nic jsem však už dál nečekal a vydal se směrem do ulic, přímo přes budovy, směr brána Konohagakure no Sato...