Les Kotamu

"omlouvám se, nebyla to moje vina. Já si nezačala." řekla jsem popravdě a raději jsem také byla zticha (přesun)

Došla jsem do lesa a sedla si pod strom, okolo byla tma ale mě to nevadilo. Přivřela jsem oči a povzdechla si. Pořád mě trápilo to že to Takikage zjistí. Lehce jsem se zamračila a zhluboka se nadechla. V hlavě jsem si opakovala, že to vše bude v pořádku a nic se nezmění.
Zamžourala jsem do tmy a potom zavřela znova oči, všude bylo ticho a i když jsem odpočívala měla jsem smysli nastražené v případě že by se tu objevil nežádaný narušitel.
______________________________________________________________________________
Nakonec jsem se zvedla a protáhla se. Se zívnutím jsem pomalu odešla pryč
-přesun.

Chtěla jsem se ještě projít. Ve vesnici mě asi stejně nikdo nečekal, a tak jsem nemusela nikam spěchat. Pobrukovala jsem si písničku a šla v rytmu písničku. Hlavu jsem měla zdviženou vzhůru a dívala jsem se na hvězdy. Nepřestaly se mi líbit ani po tak dlouhé době, co jsem strávila na tom kouzelném místě. Vzdychla jsem zvedla ruku. Chňapla a představovala si, že jsem chytla hvězdu.

" Co ty děláš tady ? " Zeptal se tě neznámý hlas, který se po chvílí změnil v hlas bývalého Takikageho. Jo, bylo tady úžasně, ale ne v noci, kdy se tu pohybují všelijací bandité, lapkové a jiná havěť, vyvrhelové společnosti. Osobně jsem měl na toto místo spíše záporný názor.

Lekla jsem se div jsem nevyletěla z kůže. Na sobě jsem raději nedala nic vidět. Prudce jsem se otočila a vytáhla dokonce i kunai. Viděla kdo za mnou stál a kunai zase rychle schovala. Rovně jsem se postavila, zasalutovala a uklonila se."Přeji příjemný večer.... Ankoku-sama...!" řekla a zase se narovnala. Po pravdě jsem ani nevěděla, jak se to dělá pořádně, tak jsem se nechala vést instinktem. Nejistě jsem se usmála na bývalého takikageho, kterého obdivuju.

" Nápodobně " Řekl a jen dal pokyn rukou k pohovu. Pomalu přikráčel k ní a pronesl. " Neměla by jsi tu být takhle po nocích. Slyšel jsem ale o Joninských zkouškách, proč se tam nejdeš podívat? Přecejenom nemůžeš stále zůstávat ve vesnici jen kvůli vysokým hodnostářům. Já jsem taky takový nebyl " Usmál se ale to už stál vedle Garou. " Co si myslíš o Naovi? " Zeptal jsem se.

Stála jsem na místě a dívala se, jak ke mě pomalu přichází Ankoku-sama. Poslouchala, co říká. *Waaa... Ankoku-sama si dělá starosti o občany vesnice...* žasla jsem. "Hehe... no.. řekla jsem si, že bych si mohla dát nějakou tu procházku.." řekla jsem a položila ruku na krk. *jouninské zkoušky..* pomyslela jsem si. To znamenalo, že bych měla dotrénovat techniky a ovládnout kenkkei genkai. "Nao-sama...?"překvapila mě otázka. "Ehm.. no.. takikage... je mladý... a " přemýšlela jsem a mluvila co mě napadlo. "..ehm.. určitě ..ehm.."

" ... slabý " Dokončil jsem její větu za ni. Sice to tak nemělo být, ale byla to pravda, s tím se nedalo nic dělat. Doufal jsem že se to jednoho dne změní, ale zároveň jsem věděl, že toho se už nedožiju. Už se to blíží. Ten závěrečný souboj, ve kterém prohraju, ale získám informace, jež nás povedou k vítězství. Zaplatím za ni životem, bude-li to třeba.

Celou dobu, co jsem odpovídala jsem se dívala spíše do země a v duchu hledala co říct, ale když Ankoku-sama řekl "...slabý" vzhlédla jsem k němu a zapřemýšlela se, jak to že...? "Uhm.....to jsem zrovna nemyslela...ale je to možné..." řekla jsem. S takikage jsem se v síle měřit nemohla. Byla jsem také dosti slabá. *A proto! Ode dneška budu tvrdé makat!* rozhodla jsem se a kývla si. *Určitě!* zatla jsem pěsti a prastila se do dlaně.

" Není to možné, je to tak. " Řekl s lehkým zklamáním a jen koutkem oka sledoval její počínání. Nevzbudilo to v něm obdiv, zájem, nebo nějaký jiný pocit. Spíše mu to přišlo dětinské. Lidský život je už dopředu naplánovaný a je jen na nás jak čas který nám do naplánovaného konce využijeme. Po chvíli jsem se proto se zavřenýma očima otočil a pomalu odcházel pryč, naváděn zvukem dopadajícího deště.

"Hmm..." zmlkla jsem a dívala, jak Ankoku-sama odchází. *Hehe...to je milý Ankoku-sama je bručoun...*zachechtala jsem se a vydala se směrem k vesnici. Na programu jsem měla na programu nějaké to posilování, techniku a další. Po chvilce jsem se zastavila a podívala se na nebe. Kapky deště padaly. Jedna mi kápla do tváře. Zvedla jsem ruky a setřela si vodu z tváře. Nadechla jsem se dusného vzduchu a vyběhla. (presun)