Budova Hokage

To je to nejtěžší rozhodnutí buď věřit nebo nevěřit pomyslím si.Vy ve vesnici věříte opravdu všem?A jak v nich můžete mít takovou důvěru jakmile se otočíte utečou z vesnice a stanou se z nich nukenini nebo akorát dělají,že jsou vaší blízcí a pak vás chtějí zabít tak proč všem ve vesnici věřite? zeptám se

KLON
Trochu jsem se usmála. Vlastně jsem ani nepřemýšlela nad odpovědí. "Opravdu úplně všem, ano, věřím všem. Věřím jim, ikdyž se z nich stanou nuukenini, i když se mě budou pokoušet zabít, věřím jim, protože zdědili OHNIVOU VŮLI našich předků. A i když nejsou původem z Konohy, věřím jim, úplně všem." řekla jsem rozhodně.

Ale když se z nich stanou nukennini tak se jim věřit nedá!Když vás budou chtít zabít tak se jim také nedá věřit! řeknu přitom jsem vzpomínal na bratra kterýho jsem kdysi zabil kvůli tomu,že mě zradil a při té vzpomínce jsem se i podíval na jizvu na ruce.Podíval jsem se na hokage.NUkeninum se přece nedá věřit i když jsou z konohy.

KLON
"To je sice pravda, ale předtím, než se z nich stanou nuukenini, obvykle nemají nic, co by komukoliv ublížilo. Ale taky nejde jen o mě. Já nevěřím jenom někomu, kdo se pokouší bezdůvodně zabíjet ostatní. Ať jsou z Konohy nebo ne. Pokud ještě nikoho takhle nezabili, můžu jim věřit. Pokud zabíjí pro zábavu, věřit se jim nedá. V tom máš pravdu. Ale stejně, dokud mě nepřesvědčí, že se jim nedá věřit, budu alespoň doufat." řekla jsem.

Skloním hlavu.Hokage-sama vím,že to bude znít divně,ale už jste měla někoho v rodině kterému jste věřila a on vás pak zradil a chtěl zabít? zeptám se a podíval jsem se hokage do očí.

KLON
"Ne, protože moji rodiče jsou mrtví. Jediný, kdo mi zbyl, je bráška, ale ten je pořád na misích. Skoro se nevídáme. Nezradil mě ještě nikdo."

Promiňte to s rodiči mě mrzí. omluvil jsem se.Je vidět,že vás ještě nikdo nezradil.Já měl brášku který se o mě staral,ale pak si škrtl čelenku a odběhl z vesnice běžel jsem za ním a chtěl jsem ho zastavit,ale on začal na mě útočit kdybych neměl svého psa nepřežil.Bratra jsem zabil tím,že jsem po něm hodil kunai a on si ho zřejmě nevšiml kunai se mu zarazil do krku.Nic víc si nepamatuju jen to,že jsem se probral v nemocnici. řeknu jí.

"Nemusí tě mrzet moje problémy. Nepamatuju si na moje rodiče. Spíš mě mrzí to, co se stalo tobě. Ale chtěla bych ti dát radu..." zhluboka jsem se nadechla. "Nehleď na minulost, už se už nezmění. Nedívej se ani do budoucnosti. Užívej si svůj život. Měj přátelé. Dívej se jen na přítomnost, protože tou můžeš změnit budoucnost a svůj osud." řekla jsem.

Nemusí vás nic mrzet a na budoucnost nebo osud kašlu.A proč bych měl mít přátelé?JAk se říká otočíte se a přátelé vám bodnou dýku do zad. řeknu.Omlouvám se,že vás tímto zatěžuju. omluvim se.Potom odejdu pryč.(přesun)

KLON
Vydechla jsem si, jakmile odešel. Lidi, kteří se pořád zabírají do minulosti mi obvykle nevadí, ale proč nikomu nevěří? Nemá na to důvod? Pravý přítel se přece nedá jen tak ztratit. Uvelebila jsem se na židli a dala jsem si ruce za hlavu. "Odpočinek." řekla jsem. "Když může odpočívat originál, proč ne já?" řekla jsem si pro sebe a dala jsem nohy na stůl. Jenom jsem se spokojeně usmívala.

Klon

Došel jsem ke kanceláři tentokrát jsem se ovládl a dveře jsem naštěstí nevykopl, klepáním jsem se ale nezdržoval a rovnou jsem vtrhl do místnosti. Došel jsem přímo před stůl za kterým seděla Hokage.
Já s nima končím. Nemám na to pijou mi krev jsou jako otravnej hmyz, kterýho se nedá zbavit. Myslí si o sobě kdo ví co nemají žádnou úctu a vychování. Aaaargh. Já to dělat nemůžu a ani nebudu, to radši zdrhnu z vesnice, sice to tady mám rád, ale svůj zdraví rozum mám radši. Nebudu si ho likvidovat na nějakejch usmrkancích.
Když jsem se na Hokage dostatečně vyřval, unaveně jsem se zhroutil na židli co byla u jejího stolu. Unaveně jsem zvedl hlavu.
Nebudu rozumíte.
Dodal jsem už tichým hlasem.

KLON
V klídku jsem si seděla na židli, než tam vtrhnul Raidon. "A sakra, další psychopat." řekla jsem si pro sebe a rychlostí blesku jsem dala nohy ze stolu. Vstala jsem ze židle, došla jsem k němu, chytila jsem ho jedou rukou za límec a druhou rukou, jsem mu otáčela hlavu a měřila jsem mu tep. "Opravdu jsi v pořádku? Nechceš zajít do nemocnice?" ptala jsem se ho. "Máš tep nejmíň 360." dodala jsem a položila jsem ho zpátky na židli. Jenom jsem se usmála a řekla jsem: "Už je to tvůj tým. Nezajímá mě, že s nimi nevycházíš, jednoduše je trénovat budeš, ikdybych tě měla prokopnout oknem." řekla jsem a přišla jsem k oknu, abych ho mohla prokopnout, kdyby ještě odporoval.

Klon

Jak můj vztek rychle přešel tak se zase vrátil. Podíval jsem se trochu zakaleným pohledem na Hokage u okna. Přešel jsem ke stolu a přel jsem se o něj rukama.
Jsem v pořádku, ale já žádnej tým nemám a už vůbec ne tým geninů, kterej bych měl trénovat a starat se o ně.
Můj stav by se dal nazvat jako nervové zhroucení spojené s amokem. Uchopil jsem stůl a prohodil jsem ho oknem u kterého stála Hokage.
Nechápete to já prostě nemůžu nezvládnu to jasné. Nemůžu. Nechci. NE. To se radši nechám zavřít.
Udýchaně jsem stál v kanceláři, které teď chyběl stul a okno.

KLON
Kolem mě proletěl můj stůl. Počkat STŮL?! "Zabiju tě." řekla jsem potichu. "Zabiju tě. Zabiju tě.! Zabiju tě!!!" křičela jsem a vyběhla jsem proti Raidonovi. Chytila jsem ho za límec. Hodila jsem s ním o zem, ale těsně před tím, než dopadl jsem ho zase chytila. Pak jsem mu vrazila pěstí do obličeje a prohodila jsem ho druhým oknem.

Klon

Sakra to není dobrý. No do p**ele.
Ani jsem nepostřehl tu rychlost a už jsem letěl ven oknem. Asi jsem to přehnal. Byla moje poslední myšlenka, než jsem dopadl na zem a všechny vzpomínky se přenesli k pravému já.

Šla jsem pomalu budovou Hokage, když jsem si uvědomila, že jsem ještě nezrušila svého klona. Chybělo mi pár chodem, než jsem došla do kanceláře a zrušila jsem klona. Vrátili se mi všechny myšlenky a vzpomínky. "A já chtěla, aby mě nikdo nenaštval." řekla jsem se zaťatými zuby a běžela jsem naštvaně pryč. Raději jsem ani na vlastní oči nechtěla vidět, co se tam stalo. Klonem jsem se taky nezdržovala, nechtěla jsem další nepříjemný zážitek.
-přesun-

Chvilku jsem čekal, ale moje trpělivost dneska měla volno, musel jsem něco dělat. Chvylku jsem přemýšlel co mám dělat. Pak mě napadlo, že bych se nějak nenápadně mohl jít podívat do Akademie na ty dva, ale aby mě neviděli.

[přesun]

Dorazil do Konohy a vydal sa rovno do kanclárie keďže chcel odovzdať hlásenie o splennej misií. Hokage tam však evidentne nebola tak si len sadol kamsi do kúta, vytiahol z vrecka knižku a čítal pričom očakával príchod Hokage.

Nebavilo ho vôbec čakať Hokage nechal odkaz na stole v ktorom bolo písané že dokončil misiu a Takikage si prebral zvitok a zároveň že sa bude hlásiť okolo večera k ďalším rozkazom. Jedno okno bolo rozbitá, tak sa cezeň prešmykol a zmizol medzi domami rušnej konohy.

Vešla jsem do budovy a zamířila jsem si to rovnou do kanceláře. Vlastně mi to i trochu zpravilo náladu, hlavně ta hlavička. Vešla jsem do kanceláře a všimla jsem si, že mi už dokonce dali nový stůl a okna. Stůl vypadal skoro stejně, ale dokumenty byly naházené vedle něj na opravdu velkých hromadách. Povzdechla jsem si. Sedla jsem si za stůl a všimla jsem si vzkazu od Inariho. *Dám mu tým.* napadlo mě. Sepisovala jsem nějaké dokumenty a nakonec jsem napsala 3 jména i s informacemi a fotografiemi členů týmu. *Makyo Tsuyzakuy přesunu do jeho týmu, stejně se schopnostmi hodí k nim víc.* Na papíru byla jména Makyo Tsuyzakuy, Kensei Uchiha, Gray, sensei - Inari Nadare. Udělala jsem jednoho klona, který vzal spisy a šel s nimi do akademie oznámit Raidonovi, že jeden člen jeho týmu je přeložen do jiného. Sama jsem psala všelijaké papíry, které byly vedle stolu.

Došel jsem před kancelář a po krátkém zaklepání jsem hned vešel.
Zdravím vás Hokage-sama dnes už po několikáté. Fuj máte tady ale teplo.
Sedl jsem si už na svou oblíbenou židli, a zadíval jsem se Hokage do očí velice mě zajímalo jestlo už věděla, jak se ke mě její klon tulil v Akademii.
Jsem tu kvůli tomu, že jste mi do týmu dala jinchurikiho bez nějakého varování, nebo aspoň oznámení z očí do očí a ne poslat po klonu složku.
Pronesl jsem klidným hlasem a pořád jsem jí hypnotizoval oči.

Dívala jsem se mu do očí stejně jako on mě. Hypnotizovala jsem ho pohledem a v tom jsem dostala všechny vzpomínky od klona a jeho znásobené pocity.
Začala jsem se červenat jako ještě nikdy. Rychle jsem vstala ze židle a chodila jsem kolem dokola v místnosti. Ruce na obou dvou tvářích a chodila jsem po kanceláři. Po asi 20-ti kolečkách jsem si zase sedla.
"Nejdřív Raikage a teď já?! Byla tam zima. Udělals to schválně! Přiznej se!" křičela jsem napůl panicky a napůl... takovým divným pocitem. Pořád jsem se červenala a cítila jsem, jak mi hoří tváře a zmítá se ve mě tisíc pocitů.

Pobaveně jsem sledoval červenající se Hokage a poté i jak přechází po místnosti. Ve své bezmoci a zmatenosti mi připadal velice roztomilá.
Já to neudělal schválně, už jsem to několikrát vysvětloval. Doopravdy jsem za to nemohl.
Pověděl jsem jí mírným hlasem. Tentokrát jsem vstal já a opřel jsem se rukama o stůl a mírně jsem předklonil a byl jsem nahnut tak do čtvrtky stolu. Zase jsem se jí zadíval do očí.
Vážně jsem to neudělal schválně. Jste tam ani nebyla když se to stalo, jak to mohlo být kvůli vám.
Zašeptal jsem spíš než promluvil smeřem k Hokage.

"Nezájem. Nezájem. Nevěřím. Určitě ses rozčílil, o tvých schopnostech vím, ale tohle... tos to nemohl odvolat?! A jestli řekneš, že to neumíš, prokopnu tě oknem!" řekla jsem takovým rozčíleným ale zároveň bezmocným hlase. Pokud mi nevěřil, byla to pravda, já ho klidně ještě několikrát prokopnu oknem, ať si to zapamatuje.

Jo rozčílil jsem se a hodně oni se tam mezi sebou málem zabili z ničeho nic. A mohl jsem to odvolat částěčně asi tak o deset stupňů maximálně, ale pak bych minimálně zkolaboval chápete radši jsem vám zalhal, jediná moje chyba byla že jsem to nechtěl přiznat před těma děcka.
Pronesl jsem kajícným hlasem mrzelo mě že to Hokage tak naštvalo, přece jen šlo o jednu zamrzlou místnost.