Budova Hokage

"Dobře, budu ti věřit." zamyslela jsem se. Chvilku jsem tam seděla, jako bych úplně ztuhla. "Proč jsi vlastně přišel? Zapomněla jsem." řekla jsem trochu poníženě.

Mírně jsem se usmál a obešel stůl, o který jsem se opřel kousek před Hokage.
Děkuju Hanaki. Přišel jsem, protože jsi mi zapomněla říct, že jeden z těch dvou je jinchuriky a ještě k tomu Shukaka. To si mi říct mohla a ne poslat klon jen se složkou.
Sice jsem teď hodně riskoval další úraz, ale ta blondýnka přede mnou za to stála. Doufám, že nevezme špatně to že jsem jí řekl jménem a tykal jsem jí, ale nikdo tu není tak proč ne.

Dorazil do kancelárie Hokage a už ju tam našiel. Zdvorilo pozdravil úklonom a začal hovoriŤ.
"Hokage-sama, váš odkaz som odovzdal Takikagemu ktorý ho prijal osobne. Hlásim sa do služby pripravený na ďalšiu misiu" predniesol a tváril sa zároveň potešene aj pokojne.

Ťukla jsem se do hlavy. "Zapomněla jsem na to." řekla jsem a trochu dětinsky jsem se usmála. Pak jsem se podívala na Inariho. "Mám pro tebe tým." řekla jsem a posunula jsem k němu složky jeho žáků: Makyo Tsuyzakuy, Kensei Uchiha, Gray.

Když vcházel Dark rychle jsem seskočil ze stolu a odešel jsem k jedný straně místnosti. Kývnul jsem na Darka, jako pozdrav a opřel jsem se o zeď.
Já počkám, protože chci vysvětlení, ale nebudu kvůli tomu zdržovat Darka.
Řekl jsem jim a pohodlně jsem se opřel.

"Ďakujem že si taký ohľaduplný kamrát" poznamenal znechutene Inari a vzal si spisy. S čím ďalej tým narastajúcim znechutením si prezeral ich spisy a tvár mu stále viac smutnela.
"Ďakujem, Hokage-sama" povedal Inari smutne a takmer s plačom vyšiel z a s výrazom zbitého psa sa vydal ku Akadémií.

Urychleně jsem přeskočila stůl a chytila jsem ho za rukáv. "Ale teď je trénovat nebudeš." řekla jsem. "Mám pro tebe a pro Raidonův tým misi. Jeden člen jeho týmu nám chytí, proto půjdeš pomoc dohlížet Raidonovi." řekla jsem částečn i k Raidonovi. Jenom jsem doufala, že mě nezabije.

Mise? Teď jsem du protože ten kluk nás může zabít ve chvíli kdy usne a vy nás pošlete na misi?
Zeptal jsem se překvapeně. Nechtěl jsem ho držet pod zámkem, ale tohle bylo nebezpečný.
Neříkám, že ho máte někam zavřít, ale pozvat sem někoho, kdo umí démona ovládat, aby mu pomohl, nebo ho poslat někam, kde se v ovládání démonů vyznají, ne dělat jako by se nic nedělo.
Mluvil jsem nahlas, ale ne protože jsem byl naštvanej, ale spíš překvapenej.

Podívala jsem se na Raidona výrazem "budeš někdy zticha?" "Necháš si tu misi vůbec vysvětlit? Je to mise, která mu pomůže ovládnout toho démona. Ale nejdřív si musím s někým promluvit, je to ten, kdo mu pomůže. Inari, Raidone, jděte zatím na akademii nebo do doja, to je mi více méně jedno a jděte otestovat jejich schopnosti." řekla jsem.
________________________________________
Po nějaké době práce jsem se rozhodla, že půjdu oznámit do nemocnice, že odejdu z vesnice. Vlastně mě napadlo, že bych tam mohla potkat i nějakého zraněného ninju, kterému bych pomohla. Udělala jsem klona do kanceláře a sama jsem odešla.

Do kancelárie Hokage dorazil Inariho holub so správou o ukončení misie. Sadol si na okno a čakal.

Spoiler:

KLON
Přečetla jsem si dopis od Inariho a ihned jsem napsala odpověď. Holub pak letěl zpět do doja. Já zatím dělala všechno co bylo potřeba. Roztřídila jsem několik set dokumentů a podepisovala jsem papíry.

_________________________________________
O několik dní později
Klona jsem nechala už dávno zmizet a sama jsem teď usedla za stůl. Měla jsem o Raidona strach, milovala jsem ho pořád, nikdy bych ho nemohla nenávidět. Povzdechla jsem si. "Raidone, kde teď jsi?" zašeptala jsem si pro sebe a podívala jsem se na oblohu. Pomáhala mi přemýšlet. Jeden z mraků mi připomínal Raidonův obličej. Byla to jen chvíli a chyběl mi. "Jak sis mohl myslet, že bych tě nenáviděla?" řekla jsem ještě tišeji, až to bylo neslyšitelné, pak jsem rozebírala horu papírů, kterou jsem měla na stole.

Faito

Vešel jsem do budovy a zaklepal na dveře. Jakmile jsem byl vpuštěn dovnitř,uklonil jsem se až do pasu a dívaje se do země jsem drmolil: Dobrý den, Hokage. Faito Dansaku, člen ANBU. Chtěl bych se zeptat, jestli pro mě není nějaká mise.

Faito

No...tak já půjdu hlídkovat k bráně... řekl jsem trochu sklesle a v úklonu vycouval. (přesun)

Byla jsem pořád smutná kvůli Raidonovi. Mohl mi to říct, když ne jako Hokage, tak jako někomu, koho miluje. Než jsem stihla zareagovat na to, že někdo vešel dovnitř, už byl zase venku. Modlila jsem se za Raidona a doufala jsem, že je v pořádku. Nebyla jsem schopná skoro nic udělat, myslela jsem jen na něj.
"Takhle to dál nejde..."
Dokonce i můj hlas byl nepřítomný. Vstala jsem ze židle a zadívala jsem se na Konohu.
"Hikari bushin no jutsu."
Zašeptala jsem. Klon, který se objevil, se hned ujal mojí práce, které pořád přibývalo. Já potřebovala na vzduch, srovnat si myšlenky.
-60 chakry

____________________________________
Klona jsem nechala rozplynout a teď jsem sama vyplňovala dokumenty. Věřila jsem Raidonovi a věřila jsem, že se vrátí zpátky.

Mířil jsem pomalým tempem do kanceláře moc se mi tam nechtělo, ale bohužel neměl jsem na výběr a tak jsem radši cestou přemýšlel nad svým novým jménem. Nakonec jsem si vzpomněl na kdysi jednoho mocného člověka, jeho jméno se mi velice zalíbilo. Příjmení jsem si dal typického klanu z Kiri co ovládal Hyoton. Zaklepal jsem na dveře a hned jsem vešel aniž bych čekal na vyzvání. Některé věci se hold nezmění. Vešel jsem do místnosti a podíval jsem se ke stolu. Se mnou do místnosti přišel i chlad vyzařován mým novým mečem.
Dobrý den Hokage-sama jmenuji se Nagato Yuki. Jsem žoldák a přišel jsem se zeptat jestli by jste pro mě neměla nějakou práci.
Řekl jsem bezvýrazným hlasem. Přitom jsem jí nenápadně skenoval pohledem a snažil jsem se cokoliv zachytit. Z jejích pohledů pohybů a jakýchkoliv změn od doby co jsme se viděli naposled.

Jakmile vešel dovnitř, cítila jsem chlad. Bylo to jako tehdy na akademii, ale teď to nebylo tok silné. A ten hlas. Hrozně mi někoho připomínal, ale jen podle hlasu. Podle pohledu jsem ho neznala. Mírně jsem se zamračila. Byl to náznak toho, že přemýšlím.
*On je...?*
Zadívala jsem se na něj. Jeho obličej mi připomínal Raidona, ale jeho vlasy ani oči tak nevypadaly. A i jeho Kekkei Genkai mi připomínal Raidonův.
"N-nejsi... Raidon?"
Zeptala jsem se opravdu, opravdu hodně váhavě. Nechtěla jsem ho nějak urazit a řekl mi i svoje jméno, ale něco mi nedalo a já se prostě musela zeptat.

Sledoval jsem jí jak se mírně mračí při přemýšlení. Díky tomu jsem se mírně pousmál protože při tom vypadala pořád stejně roztomile. Po její otázce se mi ale mírně rozšířili zorničky překvapením. Rychle jsem to, ale zamluvil tak aby si snad ničeho nevšimla.
Raidon? Myslíte bůh blesku? To bohužel nejsem je mi líto. A pokud tím myslíte nějakého obyčejného muže musím vás taky zklamat, ale nikoho s takovým jménem ani neznám. Je mi líto.
Začátek mého proslovu jsem řekl s ironickým úsměvem na rtech, který pomalu opadal a na konci jsem měl zase vážnou tvář.

Trochu jsem posmutněla. Myslela jsem, že se vrátil zpátky. I když tak nevpadal, měla jsem z něj stejný pocit, jako dříve z Raidona. A tenhle muž byl jediný, kdo mi ho tak moc připomínal.
"Aha... Gomemasai, myslela jsem... že se vrátil zpátky..."
Mluvila jsem tišeji, než předtím a mírně jsem se červenala. Bylo to možná vzpomínkami na něj, ale pak mě napadla lest. Možná, že to byl on, jen to nechtěl přiznat, ale no, nechtěla jsem to lámat přes koleno, možná že jsem se zbláznila, ale za pokus to stálo.
"Nechala jsem u něj v domě vzkaz, no, snad si ho přečte."
Říkala jsem to jakoby někam do prázdnoty, ale ve skutečnosti to bylo na Nagata (xD). Jeho tvář byla tak hrozně povědomá té Raidonovo, ale možná se mi to jen zdálo. No, chtěla jsem počkat na jeho reakci na můj malý komentář.

Asi byla chyba vydat se hnedka zpátky. Bohužel teď už to nezměním. Celou dobu jsem jí sledoval, to její roztomilé červenání mi vracelo vzpomínky, měl jsem strašnou chuť k ní přijít a políbit jí, nebo jí dát nějaká náznak čehokoliv. Nakonec jsem se udržel.
Pokud ho někde potkám spolehněte se, že mu dám nějak vědět a řeknu mu to.
Řekl jsem jí a stálo mě mnoho přemáhání. Abych udržel hlas v jednu chvilku mi lehce přeskočil, ale doufal jsem že to nijak nepozná. Musel jsem jít si to přečíst, byl jsem rozhodnut musel jsem vědět co mi napsala.
Jedná se o někoho vám blízkého, který se ztratil, nebo se mu něco stalo? Pokud je to moc osobní nemusíte odpovídat.
Řekl jsem pevným hlasem, na který jsem se musel velice soustředit.

Všimla jsem si, jak mu lehce přeskočil hlas. Sice jsem nebyla nikdy dvakrát podezřívavá, ale teď to byla jiná věc a navíc jsem měla dost dobrou paměť na obličeje a ten Raidonovo bych nezapomněla nikdy.
"Musel odejít svojí cestou, ale já doufám... že se vrátí."
Řekla jsem to hlasem, který naznačoval všechny moje pocity k němu. Doufala jsem, že Raidon můj vzkaz najde a vrátí se, nebo pokud je tohle Raidon, tak aspoň aby to přestal skrývat. Neměla jsem nikdy nikomu za zlé, že něco skrýval, dokonce i teď jsem to chápala, ale bylo to jiné, než kdy předtím. Možná to byla jen moje představivost, možná to byla pravda, ale doufala jsem k druhé možnosti.

Sledoval jsem jí a poté jsem si všiml a pak jsem poslouchal jak mluví s citem v hlase. Musel jsem se zeptat i když jsem riskoval že se prozradím.
A to jste ho nezačala nenávidět, když bez rozloučení odešel?
Zeptal jsem se. Potom jsem se zasekl, právě jsem se prokecl. To že odešel bez rozloučení přece neřekla. Mohl jsem jen doufat, že si to neuvědomí stejně jako já když jsem to říkal. Byl jsem strašně nervozní. V duchu jsem si nadával a zároveň se modlil.

*Prořekl se!!!!!*
Došlo mi to hned, ale nedávala jsem na sobě nic znát, jenom jsem měla už 100 % jistotu, že je to Raidon, ale chtěla jsem ho ještě chvilku "mučit". Podepřela jsem si hlavu a sledovala jsem ho s mírným úsměvem.
"Raidon je někdo, kdo mi rozumí. Je výjimečný a i když mi o tom nic neřekl, měl svoje důvody a miluji ho i teď. Nemohla bych ho nenávidět i kdybych chtěla."
Řekla jsem a červenala jsem se. Chtěla jsem vědět jeho reakce a i kdyby to teď neřekl, stejně to bylo jasné.

Dvakrát jsem se zhluboka nadechl. Bylo mi jasné, že už všechno ví, dalo by se říct že mi spadl kámen ze srdce. Bylo to lehce znatelné z jejího chování po mém prořeknutí. Nechtěl jsem se, ale tak lehce vzdát.
Šťastný to muž, opravdu mu závidím. Je vidět, že jste velmi výjmečná žena.
Řekl jsem s mírným úsměvem. S pobavením jsem sledoval její červenání, které jsem si doslova užíval. Mluvil jsem už klidně. Bez jakýchkoliv náznaků, teď šlo už jen o hru kdo z nás to vydrží dýl.

V ruce jsem si pohrávala s tužkou.
*Proč to pořád hraje? Dobrá tahle hra se mi moc nelíbí.*
Moje myšlenky se překřikovaly. Některé chtěly, abych po něm skočila a jiné, abych to hrála s ním. Ale pak jsem tu tužku z ničeho nic přelomila vejpůl a tu půlku ještě na půlku. Bylo to skoro nevědomky, ale stejně to bylo to hlavní, co mě donutilo udělat následující čin.
"Raidone..."
Zašeptala jsem si pro sebe a pak jsem se jen záludně usmála. Rozlámanou tužku jsem nechala ležet na stole. Vyskočila jsem na stůl a ze stolu jsem se odrazila, že jsem dopadla těsně před Raidonem.
Zavěsila jsem se mu kolem krku a políbila jsem ho.

Pobaveně jsem jí sledoval jak je nervozní. Musel jsem se usmívat, jak byla roztomilá. Čekal jsem co udělá, věděl jsem že není moc trpělivá, proto jsem nedával moc šancí tomu, že bude v mou rozehrané hře pokračovat. Pak jsem jen klidně sledoval jak se objevila přede mnou. Když mě políbila vzal jsem jí za zadeček a nadzvedl jsem jí k sobě, abych se nemusel ohýbat. Udělal jsem pár kroků a posadil jsem jí na stůl, jednou rukou jsem jí začínal rozepínat mikinu. A nepřestával jsem jí líbat. Doufal jsem, že mě teď nezastaví.