Kancelář Takikageho

Kouknu se na toho záhadnýho chlápka se znakem naší vesnice a řeknu. " Ikatsu Rokuro, Shinobi z Takigakure no Sato. Po úspěšné misi zadané Takikagem jsem se vrátil zpět do vesnice. " Dořeknu a sleduju těch pět lidí, kteří jsou stejní jelikož to jsou kloni, ale který pak je pravý. No nebudu to zjišťovat, ani se mi to moc nechce. Opřu se o stěnu a dám si ruce křížem a řeknu. " Jestli tu Takikage ještě není tak si tu na něj prostě počkám. " Řeknu hrdým tónem.

Behom chvíle sa ten pre mňa neznámy chlapík ocitol pred dverami z kopancom v zadku. A von... Až sa naučíš správať prídi... znelo päťhlasne a zabuchli sa dvere. Nechápavo pokrútili všetci piati hlavou.

Potom co mě z nenadání vyhodí z místnosti a zavře zamnou jsem byl jaksi zmatenej, ale tohle si jako líbit nenechám ať je to třeba svatej papež. Zase otevřu dveře a řeknu. " Mě nikdo vykopávat nebude. Takový zacházení si nezasloužím. Nějakou dobu jsem pryč a nabíraj takovýhle lidi? No to snad ne, já tu zůstanu dokud se nevrátí. " Opřu se zase o zeď a čekám a tohohle chlápka nemám moc v lásce. Je zhruba v mém věku a takhle si dovoluje.

Podla správania prichádza aj odozva... odvetil klon a prestal si ho všímať. Kľudne si tu zostaň.. ak zavrieš klapačku buď tu... odvetil mu zase iný.

Suishi

Nechám vás tu. povedal klonom. Máte to tu pod kontrolou ako vidím. usmial sa a otvoril dvere. Mal by som ísť za Takikagem, čo ak sa niečo stalo a má problémy. Zakýval hlavou Katarovy a vybehol na chodbu. Odtiaľ si to zamieril na cvičisko.

Pomalu jsem došla k něčemu, co byla evidentně budova Takikageho a vystoupala až nahoru ke dveřím, které štítek na nich nepřímo označoval za vstup do kanceláře Takikageho. Opatrně jsem zvedla ruku a zaklepala.
No, tak to jsem zvědavá.
Vážně mě zajímalo, kdo že se mě to rozhodnul přijmout do vesnice. Ne že bych mu nebyla vděčná, ale kdo ví, jaké mohl mít k tomu důvody.

Kloni sa pootočili k dverám všetky boli stále v mojej plnej ANBU výbave. Ďalej zvolal jeden z nich pričom jeden z nich sedel za stolom. toľko nás tu nebolo treba a tak sa počet zredukoval na jednoho jediného ktorý sedel za stolom a čakal kto vstúpi.

Překvapeně jsem zamrkala, když zevnitř někdo odpověděl.
Huh? otevřela jsem pomalu dveře a usmála se na člověka za stolem. Na člověka? Ne tak docela. Měl na sobě ANBU masku. Malinko jsem si odkašlala.
"Ehm... omlouvám se, zdá se že jdu nevhod, příjdu, až tu někdo bude," promluvila jsem směrem k postavě sedící za stolem, jako bych jí nepovažovala za "někoho". Nerada jsem řešila záležitosti s klony.

Takikage je mimo a pokiaľ chcete hovoriť z jeho zástupcom je v reštaurácií opitá škebla.... povedal klon stroho a ani sa nepozastavoval nad tým že s ním nechce hovoriť. Keď to dopovedal postavil sa z kresla a sadol si na parapet okna a iba čakal kým znova zmizne.

Lehce jsem si odkašlala.
"A kde se ta restaurace nachází, smím-li se zeptat?" nadhodila jsem. Muselo být vidět, že nejsem zdejší. Rozhodně jsem na sobě neměla čelenku, ani žádnou jinou značku a po takhle hloupé otázce...
Nojo, jenže jak tohle mám vědět?

Kľudne vás tam zavediem... povedal klon a podišiel k nej a obaja vyšli z kancelárie. Zamkol dvere a ukázal nech z budovy vyjde prvá. Nech sa páči.... Následne po tom ako vyšli z budovy som jej ukazoval cestu.. vyrazili sme do ulíc Taki kde sa ma originál nachádzať. (Presun)

"To by bylo dobré," řekla jsem v odpověď a když klon odcházel z kanceláře, vydala jsem se za ním. Pak už jsem se pod jeho vedením pustila do ulic Taki.
(přesun)

Už jsem dost dlouho opřenej o tu zeď a takikage stále nikde. Asi je na nějaké misi i když nevím kde. Za tu dobu už jsem se uklidnil snad i tamten ANBU bude milejší. A tak jse ho normálním hlasem zeptám, " Mohl bych se zeptat kdy se asi tak Takikage-sama vrátí? Já jen jestli mám zatím jít do svého domu než přijde. " Čekám na jeho odpověď a snad nebude tak naštvanej jako předtím.

A predsa len tam ostal jeden klon.Máš veľa času... vráti sa za dosť dlhú dobu takže môžeš ísť... poviem mu nech ťa vyhľadá keď sa vráti. povedal neutrálne a smrtelne vážne.


Následne som prišiel z Nami do kancelárie. Ukázal som jej na stoličku nech si sadne a Kataro ostal za dverami. Zatvorili sa dvere a ja som si sadol za Takikageho stôl. Hľadal som niečo kde by bola známka o nej. Nakoniec som to našiel v spise o nej. Ahá.. už si spomínam... Prepáčte že som nevedel hneď o čom je reč... Akosi bolo toho na mňa vtedy veľa ale už si spomínam.... hovoril a striedavo sa pozeral do papierov a na ňu. Pripadal si trochu trápne a tak sa aj trochu Červenal a začal byť nervózni. Zase sa dostal do stavu zodpovedného zástupcu. Takže platí to čo ste sa dohodli z Takikageom.... zostávate tu však? opýtal sa iba pre istotu.

Tak je tedy rozhodnuto a můžu po dlouhé době jít domů. " Díky moc " Povím a odcházím dveřmi na chodbu a zavřu za sebou. Po chodbě si to kráčím až ke schodišti po kterém sejdu až nakonec dolů do nejnižšího patra a po chodbě jdu k východu. Když jsem u východu otevřu dveře a vyjdu ven. Dveře se automaticky zavřou a já pokračuju ke svému domu. Dlouho jsem tam nebyl tak budu muset uklidit a nejspíš by neuškodilo kdybych trochu změnil image, přeci jen jsem tam byl dlouho a trochu jsem se změnil.

S úsměvem jsem přikývla.
"Ano, to doufám," řekla jsem a byla to pravda. Přece jen to tu bylo více podobné podnebím Kiri, než například Hi no kuni, kde jsem strávila přes dva roky.
"A nemusíte se omlouvat," dodala jsem ještě po chvíli. Zadívala jsem se na stěny kanceláře, které výzdobou rozhodně nepohrdali. Nakonec jsem se však pohledem vrátila opět k Shimonovi.
"Takže co teď?"

Otvoril zásuvku kde boli čelenky Taki a vstal a obišiel stôl a prišiel až k nej a podával jej čelenku.. Tak teraz dostaneš... ehm.. pardon dostanete... čelenku a stávate sa právoplatným členom Takigakure no sato na hodnosti Jounina. povedal a milo sa pousmial. Zaujímalo by ma čo dokáže.... ja asi zbehnem niekomu zobrať krv... zase ju potrebujem.... teraz ju potrebujem častejšie ako predtým.... pomyslel som si.

"Díky," pousmála jsem se a vzala si od něj čelenku, kterou jsem si přivázala na čelo. Byl to úlevný pocit, mít jí zase na čele. Tsunami jsem možná jakž takž přežila já, ale čelenka mi při tom na hlavě rozhodně nezůstala. Patnáct let. Byla to skutečně úleva.
"Nějaké přezkoušení nebo něco takového? Úkol? Mise? Nic?" naklonila jsem hlavu na stranu připadalo mi zvláštní, že bych z toho "vyvázla" tak lehce.

Rozmýšľal som chvíľu. Zrazu sa mi ruky začali triasť a musel som sa chytiť stola aby som nespadol. Pred očami som začal videl dve Nami a zrazu tri. Zrazu som videl iba machule. Opieral som sa o stolík a pomaly padal dole. Hlavu som si držal rukou. Bol som celý rozklepaný. K..k....kr..krv.... to bolo jediné čo zo seba dostal. Mal pocit že zomiera smädom.

Převapeně jsem zamrkala nad jeho chováním. V první chvíli mě napadlo, jestli to nemá být nejapný vtípek na mojí Kekkei Tota, ale nevypadal, že by to hrál. Spíš to vypadalo na abstinenční příznaky.
Ksó! Co to je?
Napadla mě jediná věc, kterou jsem se taé ze zoufalství rozhodla praktiovat. Tahle situace moc nepřála času a tak bylo třeba zkusit cokoliv. Čapla jsem prázdnou sklenici, která ležela na stole a zároveň s tím jsem druhou rukou chytila kunai. Řízla jsem se do dlaně a nahnala do ní krev. Za chvíli jí bylo na dně skleničky elkem pěkné množství. Nechala jsem toho a moje krevní destičky začali okamžitě reagovat o sto šest. Ani ne za čtvrt minuty se rána zatáhla strupem. Vrazila jsem skleničku Shimonovi do ruky a čekala jsem, co se bude dít.
Jestli tohle nezabere, tak zdrhám, problesklo mi hlavou.
Ikdyby to zabralo tak o tom budu vážně přemýšlet, zkonstatovala jsem hned vzápětí.

Dostalo sa mi toho čo som potreboval. Zrak sa mi začal ustálovať. Rýchlo som vstla a nejako som sa postavil. Čo to sakra?... Hlava mi stále hučalo o sto šesť. Ehm... p... prepáčte.... Zaťal som päsť a nechápal som čo sa zrazu stalo a čo sa to so mnou deje.

Naklonila jsem hlavu na stranu.
Taže jsem se trefila, poznamenala jsem suše. Vypadalo to, že měl parádní závislost na krvi.
"Člověče, být váma, tak sebou nosím pravidelně pytlíček s krví. Kdo ví, co by jste udělal, kdyby jsem neodhadla co potřebujete," zakroutila jsem nevěřícně hlavou. Tohle bylo opravdu nebezpečné. Touha po krvi nebyla zrovna nevinná úchylka. Začala jsem se věnovat seškrabávání zaschlé krve ze svého kunaie. Samozřejmě, že by touhle rychlostí normálně nezaschla, ale ona to také nebyla zas tak obyčejná.
Takového člověka jmenovat zástupcem Kage je fakt dost odvážné.

No ale ja.. Ehm... hľadal som nejakú výhovorku. Počkať... odkiaľ ste mali krv? Len tak pri sebe...? začal som byť zvedavý lebo Nikto iný tu nebol takže jedine že by ona bola tiež .....z..závislý na krvi?!? Nechápal som Ja nie som závislý na krvi.... len.. ju sem tam potrebujem nič viac... obrátil sa a pozrel sa von cez okno. Je to od toho jedného stretu z neznámym ninjom. Zachránil ma ale bol som na pokraji smrti a strašne som krvácal ako ma mohol zachrániť? To je daň za môj život... musím piť krv?... prehrával som si tú scénu v hlave. Bola to jeho chyba on za toto môže.

Začala jsem se opravdu nahlas smát.
"Prozradím vám sladké tajemství, krev má při sobě neustále jen tak každý. Přibližně šest litrů," mrkla jsem na něj. Tohle mi přišlo opravdu vtipné. Ale měl svým způsobem pravdu, mohla bych mu přivolat tranzfúze. Dvě jsem měla ještě stále uložené v Chrámu ohně. Ale těch by bylo pro něj škoda.
"A nesnažte se mi tu namlouvat něco, co evidentně není pravda. Poznám abstinenční příznaky, když je vidím," ušklíbla jsem se. Můj starší bratr byl závislý na cigaretách. A celkem fest. Můj starší bratr... rychle jsem zatřepala hlavou abych z ní vyhnala pochmurné myšlenky.

Zamyslene som sa pozeral von z okna. Nakoniec som sa na ňu otočil Áno?! Ukážte mi ranu... Cítil som koľko krvi sa mi dostalo a nikde nevidím že by si krvácala... A... A ja za to nemôžem.... nahováral som si že som v tom nevinne. Pozorne som ju sledoval. Nemala ani škrabanec, musela mať pri sebe krv vo flaštičkách ale z akého dôvodu?!