Kancelář Takikageho

Áno, áno... Korytnačí ostrov.. nahlas som si povzdychol a otočil som sa na stoličke k oknu. Sledoval som Taki, ľudí na ulici, otvárajúce sa obchody, ninjov, strážiacich bránu. Takže si to zvládol, gratulujem. odpovedal som s úsmevom a z hlasu bolo cítiť, že som na neho pyšný. No podľa ranku si genin, ak dobre chápem, že? Znova som sa otočil na Ikatsa. Rozmýšľal si nad chunínskymi skúškami? Otvoril som zásuvku a hľadal som oznámenie.

Podívám se na Takikageho a řekl jsem. " Přemýšlel jsem nad Chunninskými zkouškami, ale pořád se to odkládalo a nevěděl jsem kdy budou. Nebylo by špatné se pokusit stát chunninem. Za pokus nic nedám jak se říká. " A vidím jak se snaží něco najít tak čekám co to bude. Schválně co vyndá, ale je poněkud v pohodě tento Takikage. Ale je to jen první dojem, chce to nějaký ten čas. Myslím si že bych si na něho mohl zvyknout.

Nakoniec som našiel to, čo som hľadal. Zo zásuvky som vytiahol malé oznámenie. Takže, Chuninské skúšky sa budú konať v zemi Kami no Kuni. Ak nevieš kde to je... znova som niečo hľadal a nakoniec som vytiahol mapu. Tu je mapa. A ak si neveríš, možno by som si ťa mohol vyskúšať. usmial som sa na neho. Tvoj Sensei, Shimonu, je teraz zaneprázdnený, takže ... Ale ja verím, že ak si zvládol Bijju, zvládneš aj Chunínske.

Nakonec to co hledal našel a podal mi to. Hm takže Kami no Kuni jo? Kéž bych věděl kde to je. Náhle mi ale dal mapu což bylo od něj velice laskavé a ohleduplné a tak jsem ji s radostí přijal. " Tak já vám děkuji a nyní už půjdu jen bych se chtěl před odchodem na jednu věc zeptat. Kdy začínají chunninské zkoušky? Já jen abych věděl jak rychle mám jít, nechci přece na své první chunninské zkoušky přijít pozdě. "

Tak .. znova som sa zahľadel do oznámenia. Nepíšu tu nič o čase, ale viem že už začali, takže... Ak sa cítiš, choď. Tam sa zapíšeš a počkáš. Viac tu nieje. To už je skôr na tebe. Usmial som sa na neho a posadil som sa do kresla. Pohodlne som sa zamrvil a znova som mu oznámil. Bol si pridelený do Týmu 1. Neviem či budeš po Chunínskych skúškach stáť o Senseia, no ak áno... Podal som mu fotku. Vyhľadaj ho. Teraz je však zaneprázdnený ako som hovoril, no po skúškach by malo byť všetko v poriadku. Sám som tomu neveril, lebo to čo sa chystalo, nemohlo byť v poriadku. Dúfam že sa po skúškach vrátiš s vyšším rankom, držím ti palce. Aj napriek svojím myšlienkam som sa na neho povzbudivo usmial.

Usmál jsem se a poděkoval. " Děkuji budu se snažit vás nezklamat " Tak jdu na to neměl bych ho zklamat. Jsem zvědav jestli tam potkám někoho známého. Jdu z místnosti pryč a pokračuju až ven z budovy, zamířím přímo k bráně kterou samozřejmě projdu a zbytek už je jen na mé orientaci v mapě jestli tam dojdu správně. Tak já jdu na to snad to zvládnu. Já se nevzdám.

Aj keď prídeš s prehrou, nesklameš ma. usmial som sa na neho pri odchode a znova som sa pustil do papierovania. Ách, jak nemám rád túto prácu. pokrútil som hlavou a papiere ktoré som zhodil som znova položil na už plný stôl. Zívol som. Celú noc som prebdel myslením na Soru, a teraz som bol unavený. Po chvíli papierovania som zaspal.

Tak za nějakou tu dobu jsem se dostala ke kanceláři takikage. Momentálně jsem neměla žádnou ruku k dispozici, a tak jsem zaklepala berlí. *ťuk.. ťuk... ťuk* ze ozvalo a já nastražila uši. Čekala, až mě přizve dovnitř, abych mu oznámila, že jsem udělal něco....ehm.. raději jsem na to moc nemyslela. Trochu jsem váhala, jakým způsobem mu něco takového říct. Nic mě nenapadlo. "Sakra!" řekla jsem tiše a vztekle kopla do stěny. A bohužel tou bolavou nohou. Prudce jsem vydechla a snažila se nevykřiknout bolestí. "Tak... necháme to raději být.." rozhodla jsem se a uklidnila se.

Trhol som sebou, pričom som zo stola nechtiac zhodil papiere a pomaly som rozlepil oči. Môj krásny spánok, krásny sen, kde neboli nikdy, nikde žiadne papiere vyrušilo klopanie na dvere. Nebolo práve najsilnejšie, ale ani spánok nebol tvrdý. Pretrel som si oči a povedal. Ďalej. V tú chvíľu som pocítil niečo pri ústach. Slinu. Pohotovo ako blesk som ju zotrel a dúfal som že osoba otvárajúca dvere si nevšimne môjho výrazu, ktorý naznačoval skoré prebudenie.

"H-hai!" přendala jsem si berli a otevřela. "Zdravím takikage-dama.." řekla s úsměvem a vešla dovnitř. Zase si přendala berli a zavřela za sebou. Usmála jsem se na takikageho, ale i tak jsem vypadala spíše jako voják po 100leté válce. Obvázaná noha a ty berle. Tak tak nejistě jsem na na něho usmívala. Ještě jsem se tak trochu bála co řekne, až zjistí co jsem napáchala. "Sím.. takikage-sama... mám pro vás špatnou zprávu a ..." nechala jsem chvilku na odmlku..." a špatnou zprávu jakou byste chtěl slyšet prvně?" zeptala jsem se a pokusila se usmát, ale strach zvítězil, a tak jsem se tvářila, jako kdybych před sebou viděla hrůzostrašné monstrum.

Ahoj Gar... zasekol som sa uprostred pozdravu, keď som si všimol jej barly a zafačovanú nohu. Gari, tebe sa čo stalo? Postavil som sa a ponúkol som jej stoličku, nechcel som aby tu stála so zranenou nohou. Zlú správu a ... zlú? Ajéje, čo sa zas stalo? zhrozene sa znova posadil a čakal čo mu povie. Toho čo dnes zažil, bolo až priveľa. Tích sťažností, papierovačiek a teraz. No usmial som sa, keď som si všimol jej zdesený výraz. Len hovor, ja nehryziem...

"No.. to nic není.." řekla jsem, ale ve skutečnosti to bolelo víc, jak vypadalo. Byla jsem už zvyklá, že mi doktorka neřekla, co s čím mám. Vyváděla bych více. Křečovitě jsem si sedla a spustila."Ehm.. tedy.. ta první zlá je, že jsem slyšela, že budou jouninské zkoušky... a chtěla bych se přihlásit..." řekla jsem takikage s vážným výrazem ve tváři. Nezáleželo mi, jestli mám něco s nohou nebo ne. Ankoku-sama to řekl takže půjdu na zkoušku!

No to ale niečo je... Vytiahol som ďalší papier a rýchlo som ho opečiatkoval, nevediac ani čo to je. Bolo to tak trochu neslušné, ale všade naokolo bol samý papier, a z počtu sa dalo vyčítať že to budem robiť do konca života. Už, už som chcel dať ďalšiu keď sa prihlásila na Jouninské skúšky. Zdvihol som zrak a uprene som na ňu pozeral. Žartuješ že? Veď ledva chodíš, ako chceš bojovať? pokrútil som hlavou no ruku som vopchal do šuflíka a hľadal som to oznámenie. No a tá druhá správa?

Dívala jsem jak zareaguje. V duchu jsem si pořád opakovala * prosím.. prosím *. Pak jsem slyšela, co na to řekl. "Uzdravím se...takhle zraněná jsem skoro pořád..!" řekla jsem rychle. "Chodit začnu rychle a budu bojovat!" dodám a kývám. Pak, když se zeptal na to druhé.. "Ehm.. no to je trošku při tréningu jsem zkoušela ohnivou techniku v lese a ten les už není......" řekla jsem rychle a zakryla si obličej. Mezi prostředníčkem a prsteníčkem udělala mezeru, abych viděla, jak se takikage tváří.

Ak mi dokážeš že si schopná boja, s radosťou ťa doporučím. V tú chvíľu som mal vybraté oznámenie o skúškach, no nechal som ho ležať nehybne na stole. Takže si trénovala v lese... No a? Čo je to mi za s... a vtedy mi došla časť jej slov "ktorý už tam nie je" Nani?! Vyskočil som na nohy a priskočil som k oknu. Hľadal som nejaké známky požiaru, alebo dym, oheň.. proste požiar, no nič som nevidel. Našťastie pršalo ako vždy a zahliadol som len spálenisko. Fúúú... Spokojne som sa znova posadil a bolo vidno že sa mi uľavilo. No... To je samozrejme... Nahnevane som na ňu pozeral, no pohľad sa povolil a ja som sa usmial. Ako mladý som tiež vyvádzal, a vážne neviem čo povedať. Našťastie ako vidím sa nič vážne nestalo a stromov tu máme ešte kopec. Takže.. Ehm.. nebol som vôbec dobrý v karhaní, nevedel som to. Nabudúce netrénuj Katon techniky v lese. prísne som na ňu ukázal prstom no stále som sa usmieval.

"Hai.. rychle se uzdravím a pak vám ukáže, čeho jsem schopná!" řekla jsem. Jak taikage vyskočil na nohy, lekla jsem se a schoulila se do klubíčka. *Tohle je můj konec... nebudu jjouninem..* pomyslela jsem si. "Hai "slyšela , že se až tak nezlobí oddechla jsem si a stoupla si. "Rozkaz pane!" zasalutovala a přitom málem spadla. "Jdu se uzdravovat pane!" řekla a zamířila ke dveřím. Přitom mi párkrát podklouzla berle a já spadla na zem. Nakonec jsem se z kanceláře dostala. "Zatím se mějte pane!" řekla a zavřela za sebou dveře. "Huf.. tak to bychom měli.. teď do nemocnice... potřebuju se rychle uzdravit!" řekla jsem a zamířila zpět do nemocnice. (presun)

Na čele mi nabehla vráska. Toho "pane" si odpusti prosím. Nie som až tak starý. Tipujem to na pár rokov rozdielu. Uškrnul som sa na ňu, no dlho mi to nezostalo. Zhrozene som sledoval jej počínanie a už som chcel jej pomôcť na nohy, keď vyšla z dverí. Hlavne nenamáhaj nohu! zakričal som ešte na ňu keď som znova v kancelárii osamel. Neodvažoval som sa odísť. Čakala ma tu ešte hora papierov a ešte väčšia kopa práce. Zobral som najbližší papier a pozorne som si ho prečítal... Potom druhý... Tretí.. Štvrtý... A tak to pokračovalo ešte hodinu, než som sa pristihol ako čítam ten istý riadok už asi desiaty krát. Hlava mi klesla na stôl a ja som z nedostatku spánku, tvrdo zaspal.

Vrazila jsem do kanceláře jako velká voda protože jsem se doslechla že se Takikage vrátil. Chtěla jsem zastavit Suishiho a ještě jednou ho poprosit aby o tom co se stalo neříkal. Už jsem se nadechovala že spustím svou řeč a pak jsem si všimla že Takikage spí. Ztuhla jsem a po špičkach se snažila dostat z místnosti.

Vyskočil som na rovné nohy a rozmazaným pohľadom, s katanou v ruke som mieril na Sachi, nevediac že to je ona. Myslel som si že to je nejaký votrelec alá Karasame. Chvíľu si oči zvykali na svetlo, než som ich rozlepil úplne a pohľad som zaostril na Sachi. Sachi, preboha! Toto mi nerob. Pokrútil som hlavou a s úsmevom, aj napriek blbému prebudeniu, som si sadol. Tak, čo potrebuješ? Počul som že ste nešli z Suishim na misiu. Povieš mi prečo? Samozrejme som dôvod vedel, ale chcel som si zistiť čo mi povie a ako mi verí.

Málem jsem dostala infarkt když vyskočil na nohy a katanou mířil na mě. Chvíli to trvalo než jsem se z toho šoku dostala. "Eh..omlouvám se" Omluvně jsem se pousmála a pak si oddechla když to vypadalo že mu nic neřekl. "No...hádala jsem se s tím pakem co mám v týmu a Suishimu to asi nějak vadilo..." Na chvíli jsem se odmlčela, vlastně to byla pravda protože před tím nám řekl že kvůli našemu hádání se nikam nepujde. "No tak proto" To co se stalo před tím nemělo se zrušením mise přece nic poslečného nebo ne? Nebyla jsem si jistá a přesvědčivě se usmála

Vážne? prekvapene som sa na ňu pozrel a rukou som prešiel k prvému papieru čo som mal pred sebou. Bol to odkaz od Suishiho. Zamračene som si ho čítal a nakoniec som ho aj tak pokrčil a hodil ho do rohu miestnosti. Ku kope s nápisom sťažnosti. Dobre teda, porozprávam sa ešte s Jiraiyom, a ak aj tak nebude poslúchať, pôjdeš na misiu so Suishim sama. Alebo... Dostaneš jednoduchú misiu, typu zber odpadkov a podobne. Uškrnul som sa. A k tréningu, myslím že ma bude chvíľu zastupovať, ako vidíš mám toho teraz ... Ehm.. Okolo mňa sa vŕšila kopa papierov.. Dosť. A nieže mi znova zamlčíš to kašľanie. dodal som bokom a skôr dúfal že to prehliadne.

Přikyvovala jsem a začala couvat z kanceláře, otočila jsem se připravená odejít a najednou jsem se zasekla. "Eh...c-co? to ale...neni nic...eto vážnýho, člověk tady nemůže dostat ani normální kašel?" Zamrmlala jsem a vypadla jsem z kanceláře jak namydlený blesk.
-přesun

Obyčajné kašľanie? pozoroval som ako cúva k dverám, no rozhodol som sa že ju nechám tak a nabudúce si to s ňou poriešim. Teraz ma však čakalo niečo iné. Mal som dohodnuté stretnutie so Suishim na cvičisku, kde mi mal v niečom pomáhať. No ani nie ako pomáhať, ale skôr zachraňovať pri prípadnom kolapse. Na papierik som napísal, kde som a zamkol som kanceláriu. Nechal som ju strážiť ANBU jednotkou, vlastne to bol jedinec. Nato som z úsmevom na perách a balíčkom v ruke odišiel preč.

Když jsem došel ke kanceláři tak tam byl papírek a na něm napsáno že tu zrovna Takikage není a kde se zrovna nachází tak jsem se rozhodl že půjdu za ním mu to oznámit a tak jsem se otočil a šel na místo kde by měl údajně být. Snad tam bude, konečně jsem chunninem. Další krok v životě. Ale mým snem je dokázat něco jiného prvně se musím nějak naučit doton techniky pokud je vůbec mohu ovládat.

Ešte prv, než som sem dorazil, nakúpil som si obrovskú zásobu lízatok na nasledujúce dni, cez ktoré som mal v pláne konečne dokončiť tú kopu listou, vŕšiacu sa na mojom stole. Odomkol som dvere, strhol som lístok z nich a vošiel som dnu. Sánka mi padla až na zem, pri pohľade na stôl, ktorý tu ani nebol. Bol som preč len pár dní a už papiere stihli zakryť pol kancelárie. Zhrozene som sa dopotácal ku stolu a začal som sa prehrabovať v papieroch, kým som nenašiel stoličku. Vytiahol som ju a aj tak som ju odhodil. Ešte raz som venoval svoj pohľad papierom, keď som zavrel oči a padol som do tej hŕby.